Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Slova, která jsme teď slyšeli, jsou hodně tvrdá: „Nemilujte svět, ani to, co je ve světě“. Zní to bezmála jako vybídka k jakési mrzuté odtažitosti od světa, v němž žijeme a v němž je pořád tolik krásy, z níž se můžeme radovat. Bůh přece také miloval svět – a to zní ze čtvrtého evangelia – a to tak hluboce, že dal svého Syna. A přitom z Janovy epištoly slyšíme velmi určitě, že kdo miluje svět, láska Otcova v něm není. Lze to přeložit i tak, že kdo miluje svět, nemá lásku k Otci. Láska k Bohu a láska ke světu tu jdou proti sobě. Je to tak i v onom podobenství o marnotratném synu: svět, který jej vábí a láká svými možnostmi, dostává přednost před otcem.
V Janově uvažování je svět právě tato vzdálenost od Boha, v níž člověk se ocitl svou vědomou neposlušností Boží vůle. Slovo svět má pro něj jiný význam, než pro nás:můžeme svět procestovat křížem krážem, dokonce ho vidět z výšky na snímcích z družic. Pro Jana však je to skutečnost neviditelná, která se nedá našimi přístroji prozkoumat, protože je duchovní povahy. Projevuje v našich zlých touhách a dychtěních po tom, čeho nás Pán Bůh chce ušetřit, protože nám to vposledu přinese jen neštěstí. Proto milovat svět znamená dát tomu všemu, co se nám líbí, zelenou, i když Bůh tam rozsvítil varovné světlo svých přikázání. Ani jako křesťané nejsme imunní proti tomu, co vstupuje reklamou do našeho nitra. Nejsme odolní ani proti myšlení doby, v níž žijeme, proti světu, který má úplně jiné cíle a hodnoty než Boží království, o něž máme usilovat. Proto tedy ta důrazná Janova výzva: Nemilujte svět, nedejte mu tu důvěru a oddanost, která patří jen Otci. „Neboť všechno, co je ve světě, po čem dychtí člověk a co chtějí jeho oči a na čem si v životě zakládá, není z Otce, ale ze světa.“
To Janovo upozornění nejde do podrobností, abychom přesně určili sobě či druhým, kde je hranice mezi tím, co je v tomto smyslu špatné a co je dobré. Tu hranici nám nikdo nevnucuje, tu si musíme hlídat sami, protože je u každého jiná. Vždyť to, co pro někoho ještě není pokušením, pro jiného je nebezpečné. Marnotratný syn podlehl své touze po svobodě a skončil u vepřů. Ale jeho bratr, který zůstal s otcem, navzdory tomu se od něj nenaučil té skutečné a odpouštějící lásce; jeho slabé místo bylo právě v jeho tvrdosti a samospravedlnosti. „To, na čem si člověk v životě zakládá, není z Otce, ale ze světa.“
A právě to, co má tuto genesi, co vyrůstá z těchto kořenů, je pomíjivé a dočasné. Svět nemůže nahradit Otce; svět vždycky bere, Otec vždycky dává, i když si to vůbec nezasloužíme, jako onen ztracený syn. Stále znovu zní každému člověku výzva: „Svévolník ať opustí svou cestu, nechť se vrátí k Hospodinu, slituje se nad ním, k Bohu našemu, vždyť odpouští mnoho.“ I to, že jsme přilnuli ke světu a zamilovali se do něj, ačkoli jsme měli milovat Pána Boha z celého srdce, ze vší své duše, ze vší své mysli.
„Nemilujte svět ani to, co je na světě. Svět pomíjí i jeho chtivost; kdo však činí vůli Boží, zůstává na věky.“
Amen.