Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Myšlenka, že zlo se má přemáhat dobrem, jak to slyšíme teď z dopisu apoštola Pavla do Říma, není tak docela neznámá. Znali je už tehdejší filozofové, například ušlechtilý Seneca tvrdil, že trvalá dobrota přemůže i zlé lidi. A když apoštol vybízí, abychom hladovému a žíznivému nepříteli dali chléb a vodu, také jen opakuje – s malou obměnou– slova z biblické knihy Přísloví. (21,25). Tyto známé pravdy však Pavel neváže na praktické zkušenosti, jež často dosvědčují pravý opak: nepřítel se leckdy nedá ani prokázaným dobrem zahanbit a přivést k lítosti; to se povedlo Davidovi, když velkomyslně daroval život Saulovi, ale v běžném životě to tak být vůbec nemusí. Apoštol však váže tyto své rady – i když to přímo nezmiňuje – na slovo Ježíše Krista, o němž píše v celém svém dopisu jako o tom, který za nás zemřel a byl vzkříšen, a na pravici Otcově se za nás přimlouvá. Náš Pán řekl, že máme milovat své nepřátele a proto Pavel píše tyto řádky římským křesťanům, aby jim ta nesmírně náročná slova Páně připomněl.
Apoštol ovšem nedává lidské společnosti program bezbranné lásky, jež přemůže na světě všechno zlo, jak si to mnohdy představovali nejrůznější blouznivci, když slyšeli jeho slovo: „Nikomu neoplácejte zlým za zlé“. Není bez významu, že právě po tomto oddílu Pavel píše svou 13. kapitolu, kde tak jednoznačně zdůrazňuje význam vrchnosti, vlády, světské moci, která z Božího pověření trestá ty, kdo jednají zlé – a dokonce mečem. V lidské společnosti musí být spravedlivá odplata za zločiny, musí být právní řád, protože jinak by v mravním chaosu zaniklo vědomí dobra a zla. Ale i když toto obecně platí „pro tvrdost našeho srdce“, a pro nezkrotnost lidské svévole musí být vyzdvihováno právo, přece je možné, aby křesťan věděl, že to je všechno jen provizorní řešení. To konečné patří Bohu. Lidské soudy bývají omylné, ale soud Boží, před nímž všichni staneme, protože všichni máme různá břemena vin, bude naprosto spravedlivý. Věříme-li tomu, že spravedlnost není v našich rukou, ale v rukou Božích, můžeme si dovolit mít na všechno jiný pohled – o mnoho velkorysejší a svobodnější.
„Nechtějte sami odplácet, milovaní“ – tato slova jsou určena právě nám, kteří uvěřili, že Pán Bůh nás má rád, že nám neodplácí podle zásluhy, ale smilovává se nad námi každý den ze své milosti. Proto, i když slyšíme o Božím soudu, o pomstě, jež patří jen Bohu, nemůžeme a nesmíme nikomu přát zlé. Vždyť slyšíme: „Vůči všem mějte na mysli jen dobré.“ Za své nepřátele se máme modlit a předkládat je Božímu slitování.
Slova apoštola Pavla neruší světské řády, které mohou pomáhat dobrému, stejně tak ovšem nezaručují, že láska je v lidských vztazích nakažlivější než nepřátelství. Ale právě to by nikdy nemělo být na naší straně: „Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji.“ Ne nadarmo se modlil František z Assisi: „Pane, učiň mě nástrojem svého pokoje!“ Není to vůbec snadné: jsme plni emocí, podrážděni, máme špatnou náladu, ti druzí nás dráždí svou jinakostí. I vztahy v církvi jsou proto velice křehké a ohrozitelné. A velmi záleží na každém z nás, abychom mohli žít v Kristově pokoji a měli vůči všem na mysli jen dobré. I když víme o Boží lásce jako o základu své víry, nejsme andělé, ale lidé všem bídám poddaní. Smíme spoléhat na Boží slitování, ale stejně tak musíme brát vážně apoštolovu výzvu: „Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem!“
Amen.