Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Bůh, o němž svědčí Písmo, se nedá dokázat žádným věrohodným způsobem. Skutečnost, že příroda má svůj řád, na nímž věřící člověk žasne a slovy žalmu si opakuje, že nebesa vypravují slávu Boží a dílo rukou jeho zvěstuje obloha, má proti sobě také skutečnost katastrof, zla, nezměrného a nesmyslného utrpení živých tvorů, člověka včetně. Písmo nedává na všechny ty vážné a bolestné otázky jednoznačné odpovědi. Spíše vypráví příběhy lidí, s nimiž Bůh začal jednat a které použil. Lidí, kteří byli jeho nástroji, ale také nejednou hluboce klesli. Proto tam čteme jména: Abraham, Mojžíš, Samson, David, Jonáš, proto slyšíme příběhy lidu Izraelského, s nímž Bůh uzavřel smlouvu. A to všechno vrcholí ve zvěsti evangelia příběhem Ježíše z Nazareta.
Všechny ty příběhy tam ovšem nejsou proto, aby bylo co vyprávět dětem v nedělní škole, ale ani proto, aby člověka přesvědčily. Vždyť i nad tímto svědectvím Písma o živém Bohu je možné pokrčit rameny. Anglický skeptický filozof a matematik Bertrand Russsel na otázku svých přátel, co by řekl jednou Bohu, kdyby přece jen nějaký byl, odpověděl: „Řekl bych: Pane, neposkytl jste mi dost důkazů“. Zvěst Bible a její dějepravné příběhy skutečně nejsou důkazy, ale jsou potěšením, že Bůh od samého počátku vstupuje do osobního vztahu s člověkem. Když slyšíme o dávných dějích, které zdánlivě s naší dobou nemají nejmenší souvislost, Duch svatý tam objevuje pro nás to, na čem stojí náš život: milosrdenství Hospodinovo. Víra nepotřebuje důkazy, ale potřebuje paměť, aby se rozpomínala na to, co činil Bůh s těmi, kteří šli před námi.
Právě to dělá prorok Izaiáš v době, která je poznamenaná odvlečením Božího lidu do Babylona a zničením chrámu. Mohl by si stýskat a vyčítat Bohu, že to dovolil, ale on říká: „Milosrdenství Hospodinovo budu připomínat, Hospodinovy chvályhodné činy, velkou jeho dobrotu k izraelskému domu“. Právě to musí být připomínáno, protože na tom všechno záleží v životě Božího lidu. Nakonec se obejde i bez toho chrámu, ale ne bez vděčnosti za Boží milosrdenství.
To se podle proroka projevilo především v nezměrné a nepochopitelné důvěře Boží k jeho lidu. My jsme opatrní, nedůvěřiví, protože máme své zkušenosti. Bůh, který ví, kdo jsme a zná nebezpečné hlubiny našich srdcí, se nám – stejně jako Izraeli – cele vydává. „Vždyť oni jsou můj lid, kteří nebudou klamat. Stal se jim spasitelem.“
Tak vypadá minulost, na niž se rozpomíná víra: že Pán Bůh to vzal s člověkem smrtelně vážně, na svůj lid všechno vsadil a stal se s ním plně solidárním i v jeho trápení. Trpící Bůh, který ve svém Synu nese tíhu lidského hříchu na kříži, trpí z lásky k člověku i v dějinách Izraele: „Každým jejich soužením byl sužován.“
Ale víra se rozpomíná nejen na to, co činí věrný Bůh, ale jak dokáže jednat jím milovaný lid. V té minulosti byla i vzpoura proti tomu, který je „bral na svá ramena“. To také patří k příběhům Bible, že člověk dovede trápit nejen bližního, ale svého Boha, že na lásku odpovídá vzpourou. Dokonce tak provokativním způsobem, Bůh Spasitel se staví proti němu. „Oni se vzpírali a trápili jeho svatého ducha, proto se jim změnil v nepřítele a sám bojoval proti nim.“ Není v Písmu snad děsivějších slov. Izaiáš viděl, co to znamená, když Bůh se stane svému lidu nepřítelem: trosky chrámu to dosvědčují stejně jako zničený Jeruzalém a babylonské zajetí. A přece Izaiáš nezůstane u toho, co si vzpurný lid zaslouží, všemu navzdory, i tomu nepřátelství Božímu, volá: „Jsi přece náš Otec! Náš vykupitel – odedávna to je tvé jméno!“
Když apoštol Pavel uvažoval o cestě Božího lidu pouští, napsal svým přátelům v Korintu, že když Izraeli na poušti ze skály vytryskla voda, za tímto zázrakem Božího milosrdenství byl Kristus sám. „Pili ze skály, která je doprovázela a tou skalou byl Kristus“ /1 K 10,4/ Když se apoštolova víra dívá do minulosti, vidí tam Krista, dávno před tím, než v těle přišel do našeho světa. Ta Boží láska, který v Pánu Ježíši dostala tu nejzřetelnější podobu, ta provázela lid, který si to nezasloužil. Tak provázela i nás v uplývajícím roce, navzdory tomu, že jsme tolikrát zklamali důvěru svého Pána, který je duchovní skalou, z níž můžeme hasit svou žízeň po radosti, bezpečí a pokoji. On volá „Žízní-li kdo, pojď ke mně a napij se!“
Z toho pohledu do minulosti Božího lidu čerpáme naději a připomínáme si jeho milosrdenství. On nás nikdy – v žádné zkoušce – nenechá na holičkách. „Nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko, a dá vám sílu, abyste mohli obstát.“
Amen.