Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Z poslední knihy Nového Zákona k nám zní Boží slovo do prvního dne nového roku, který je před námi. I když Zjevení Janovo bývá chápána jako kniha, z jejichž tajemných obrazů jde strach, je to přece kniha veliké naděje, kterou tolik potřebujeme. Všechno to děsivé, co se tam objevuje, však ukazuje, že ta naděje není laciná: svět je nebezpečné místo a lidský hřích v nejrůznější podobě má v sobě ničivou sílu. Pisatel Janovy Zjevení ví o pýše, sobectví a tvrdosti lidského srdce opravdu dost, není snílek, aby si maloval skutečnost na růžovo. Ale právě tím nadějnější je jeho zvěst: nad tím vším je vítězem Ježíš Kristus. Jen jemu patří budoucnost, ne silám zla, jimž člověk dává ochotně a rád zelenou, aby jej nakonec uvrhly do zkázy. Jan se ovšem o tom nezmiňuje proto, aby své čtenáře zmalomyslněl, ale dodal jim odvahy hledět do budoucnosti, kde po temném Babylonu už není ani potuchy, jen sláva nebeského Jeruzaléma dosvědčuje vítězství Beránka, jímž je náš Pán.
Právě toto ujištění naděje potřebovaly sbory křesťanů v Malé Ázii, jimž hrozilo pronásledování. Proto jim hned na začátku knihy Zjevení Pán církve adresuje sedm listů. Slova, jež jsme četli, posílá Kristus sám prostřednictvím Janovým sboru ve Filadelfii. Do všech obav z budoucnosti zní jeho hlas: „Vím o tvých skutcích“. Tato krátká věta je ujištění, jež se opakuje ve všech sedmi dopisech maloasijským sborům, které jakoby ztělesňují celou Církev ve všech dobách a podobách. A její Pán říká celku Církve i jednotlivcům, kteří celek tvoří: vím co děláš, vím o tom, jak se ti žije a jak ti je, vím o tvé situaci všechno a dopodrobna.
Vím o tvých skutcích – to říká i nám náš Pán, který nás dokonale zná i v našem jednání. Nic mu nemůžeme předstírat, ví o všem, i o tom, za co bychom se měli jako Církev stydět. V dějinách toho není málo. Ví o tom, co nás trápí, ale ví také o tom, čím trápíme druhé a v neposlední řadě Pána Boha. Nemá o nás žádné iluze, zná nás z naší lepší ale také i horší stránky. A takové lidi, o nichž všechno ví, zve ke svému stolu, abychom zase my věděli o jeho skutcích lásky pro nás. Miloval nás až do roztrhání těla, a cedil pro nás krev: tyto skutky zvěstuje jeho víno a jeho chléb.
Na začátku jsme slyšeli z Janova evangelia jeho slovo: „Já jsem dveře; kdo vejde skrze mne bude zachráněn. Bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu.“ Jsou dveře vězení, jimiž se nedá vycházet: ale Kristus nám přinesl svobodu, ne mříže. Připravil nám všechno, co potřebujeme; když On je dveře, pak vždycky vedou k hojnosti všeho dobrého. „Hle, otevřel jsem před tebou dveře a nikdo je nemůže zavřít!“ V tom je naděje, která nikdy nezklame: ty dveře spásy On otevřel jednou provždy. Nikdo a nic je nemůže přibouchnout a uzavřít. Život ani smrt, přítomnost ani budoucnost.
Nevíme nic o čase který je před námi, ale víme o otevřeným dveřích, které vedou k trůnu Boží milosti a nikam jinam. Od té nás nemůže odloučit vůbec nic. „Otevřel jsem před tebou dveře a nikdo je nemůže zavřít.“
Amen.