Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Ze Starého Zákona jsme četli vyprávění o malomocném Námanovi. Teď v Matoušově podání slyšíme o setníkovi, který prosí Ježíše o pomoc pro svého služebníka. Oba jsou vojáci, kteří jsou zvyklí vydávat rozkazy. Ale mezi nimi je veliký rozdíl. Ten velitel aramejských vojsk přichází s nárokem; ví, že má moc, dokonce za ním stojí jeho panovník, který posílá izraelskému králi dopis, aby jej zbavil malomocenství. Za setníkem v Kafarnaum stojí také obrovská moc římské říše, které on slouží, ale on k Ježíši přichází úplně jinak; on ho prosí. Ne za sebe, ale za svého sluhu, vlastně otroka, kterého mu je líto.
A ti oba vojáci se odlišují ještě výrazněji ve své představě, jak k uzdravení má dojít. Náman slyší od proroka Elíši (Elizea) vzkaz: „Omyj se sedmkrát v Jordánu a budeš čist.“ A právě to, že prorok nedělal s ním žádnou magickou terapii, jej rozlítí– čekal naopak, jak sám si roztrpčeně stěžuje svým služebníkům, že prorok „bude mávat rukou směrem k posvátnému místu a tak mě zbaví malomocenství.“ (1. Královská 8,1) Chce nějakou viditelnou léčbu, ne slib, jež mu připadá jako vytáčka. Naproti tomu setníkovi, k němuž Ježíš chce přijít, aby ho uzdravil, však stačí právě jen to slovo: „Řekni jen slovo, a můj sluhu bude uzdraven.“ Náman je uražen, protože je zvyklý na jiné jednání, setník však ví, že si vůbec nezaslouží, aby se Ježíš k nim obtěžoval. „Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu“ – to může říci jen skutečná pokora, která ví, že na nic nemá nárok. Setník má své podřízené, může jim rozkazovat po libosti, ale Ježíše on může jen prosit s důvěrou v moc jeho slova, které mu stačí. To je víra, nad níž se i on sám podivil; tak ho to překvapilo. Nenašel ji u pyšných lidí v Izraeli, kteří si nárokovali kvůli svému původu, kvůli praotcům, na něž byli hrdí, místo v Božím království. Ale bez pokory a bez víry v něj je to klamná naděje. U Božího stolu totiž budou sedět lidé, jako je ten setník, pohané „bez rodokmenu“, kteří mohou spoléhat jen na milost, ne na zásluhy, jimž zbývá jen prosit o smilování a vírou je přijmout.
Při každé Večeři Páně si opakujeme setníkovo slovo jako své vyznání. Vyznáváme, že nejsme hodni, aby byl Pán Ježíš s námi, protože víme, kdo jsme: hříšní lidé, plni sami sebe. Máme svou hlavu, jako ten Náman, který chce, aby bylo po jeho; modlíme se sice, aby se děla Boží vůle, ale tak rádi prosazujeme svou vůli. A zdaleka se nedovedeme – jako ten setník – nést břemena jedni druhých před Boží tvář a přimlouvat se za ně, protože myslíme nejvíc na sebe. Takoví jsme. Nemůžeme spoléhat na své zásluhy, jen na slovo svého Pána. Nevěříme v sebe, ale v něho, který pro nás zemřel a vstal z mrtvých a má moc na nebi i na zemi. V té víře se k němu obracíme jako jeho lid s pokornou prosbou: „Pane, nejsme hodni, abys vešel pod naši střechu, ale řekni jen slovo, a naše duše budou uzdraveny“. A toto volání víry není volání do prázdna. On každému z nás, kdo tomu věří, říká: „Jdi, a jak jsi uvěřil, tak se ti staň.“
Amen.