Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
To, co teď slyší Ježíš, je zpráva o Pilátově zvěrstvu, o povraždění lidí z Galileje, odkud on sám pocházel. Přišli obětovat Bohu a jejich krev smísil Pilát s krví jejich obětí. Je to informace, která v sobě skrývá palčivou otázku: Proč? Nezemřeli přece ve válce, kde se s tím musí počítat, ale při bohoslužbě. Jak toto může Bůh vůbec dovolit?
Nezodpovězené otázky tohoto druhu jsou takovou zátěží, že si člověk snaží na ně nějak odpovědět. Zdá se, že ti lidé kolem Ježíše se o to pokusili zcela v duchu Jobových přátel; ti ubohému trpiteli vnucují své přesvědčení, že jeho nemoc je odplatou za jeho nepřiznanou nepravost. To bylo obecné přesvědčení: za velký hřích následuje úměrný trest. Pak se tedy museli ti povraždění lidé provinit, když takhle dopadli. A do toho zní Ježíšův hlas: „Myslíte, že tito Galilejští byli větší hříšníci než ostatní, že to museli vytrpět? Ne, pravím vám!“
Nelituje je, ani nehodnotí Pilátův zločin. Také neodpovídá na nevyslovenou skrytou otázku, proč se něco takového vůbec může stát a proč Bůh tomu nezabrání. To by ti lidé potřebovali vědět, když nad jejich myšlení o vině a trestu, které aspoň nějak člověku pomáhá, říká své veliké Ne. A my bychom právě tak chtěli slyšet od svého Pána odpověď na to, proč se pořád dějí na světě nejrůznější zvěrstva, a stále teče někde krev. Ale Ježíš ani nám nevychází vstříc a nic nevysvětluje, ale i nás varuje stejnými slovy, jež zněla tenkrát: „Nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete.“
Povraždění Galilejci i zasypaní obyvatelé pod věží Siloe jsou Ježíšovou pro Izrael: dopadnete stejně, jestliže se neobrátíte a nebudete činit pokání! Všechno, co vidíme kolem sebe dnes v tisících ještě mnohem hrůznějších událostí, nás stejně tak má vést k pokání, k změně smýšlení, k obrácení k Pánu Bohu. On sám nás k tmu zve: „Odhoďte od sebe všechny nevěrnosti, jichž jste se dopouštěli a obnovte své srdce a svého ducha. Obraťte se tedy a budete žít.“ (Ez 18,31).
Není asi náhodné, že hned po volání k pokání Pán Ježíš vypráví své podobenství o neplodném fíkovníku. Něco s ním není vpořádku; tři roky se na něm nic neurodilo. Majitel pozemku je realista: k ničemu není, vyčerpává jen půdu, musí pryč. Ale zahradník za něj prosí. „Pane, ponechej ho ještě tento rok.“
Když jsme četli z Pavlova listu do Říma oddíl o Duchu svatém, pak jsme slyšeli, že přichází na pomoc naší slabosti. A dvakrát je uvedeno, že se za nás přimlouvá. Nadto krásné slovo o přímluvě je vztaženo (to už je potřetí) k Tomu, který pro nás umřel, vstal z mrtvých, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás. Jako ten zahradník za neplodný fík, který tak dostává další šanci, aby nesl ovoce.
A to je vlastně pokání: ne nálada a pocit, ale naprosté spolehnutí se na tuto přímluvu, bez níž jsme zcela ztraceni. Změna smýšlení se projeví v tom, že z pyšného člověka, který si stačil sám, je teď člověk, který ví, jak tu přímluvu potřebuje. Vždyť ovoce nese jen málo, nebo žádné. Pokání, k němuž jsme zváni tuto třetí postní neděli samým naším Pánem ovšem neznamená, že budeme mít odpovědi na všechna naše Proč. Ale právě jen ve skutečném pokání do dokážeme zaradovat z toho, že když nevíme, jak a za co se modlit, sám Duch se za náš přimlouvá s nevyslovitelným lkáním.
Amen.