Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Padesátý den po Velikonocích, když se slavil svátek letnic, sestoupil Duch svatý na učedníky v podobě ohnivých jazyků, jak jsme o tom slyšeli z vyprávění Skutků. Ale tento zvláštní úkaz by sám o sobě mnoho neznamenal, kdyby nebylo pokračování, jimž je Petrovo kázání. Vůbec poprvé na světě teď tu zaznělo zvěstování o Ježíši ukřižovaném a zmrtvýchvstalém, zvěstování, které neumlklo ani po dvou tisíciletích a zní v nejrůznějších jazycích i dnes. Ten oheň, který hoří nad hlavami apoštolů jako znamení přítomnosti Ducha svatého, je teď ve slovech Petrova kázání, jež slyší nejrůznější lidé ze všech koutů světa, kteří přišli do Jeruzaléma slavit letnice. Mohli si to vyslechnout a jít domů, jako by se jich to netýkalo. Únava z množství slov, kterou známe my dnes tak důvěrně, sice tenkrát nebyla tak velká, ale člověk dokáže, dnes jako tenkrát, zvěst o Ježíši Kristu snadno vytěsnit jako pro sebe zcela zbytečnou. Ale teď, v den letnic, to tak není: „Když to slyšeli, byli zasaženi v srdci“, připomíná autor Skutků. Tento zásah přímo do živého by se prostému rybáři Petrovi nepodařil, ani kdyby měl řečnickou akademii. Tento div působí Duch svatý.
Už v dávné době Hospodin slíbil a prorok Ezechiel to zaznamenal, že On sám učiní to, co je skutečným zázrakem: „Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa.“ Ta zvláštní necitlivost a zatvrzelost vůči Božímu hlasu je nám vlastní, ale Pán Bůh stačí i na srdce tvrdé jak kámen. To je naděje každého kazatele, který spoléhá ne na svou výmluvnost, ale na Ducha svatého, který provází zvěst evangelia svou mocí, zasahující lidské nitro. Vždyť to, co je skoro nemožné, se stává skutečností, protože to Bůh slíbil, ještě dávno před událostí svatodušních svátků: „Vložím vám do nitra svého ducha.“
A právě s touto skutečností počítá apoštol Pavel u všech křesťanů. Duch svatý není jen privilegium apoštolů, ale my všichni, kdo v Krista Ježíše věříme, jsme jej už přijali. A to tak, že můžeme s jeho přispěním mít s Bohem kontakt jako jeho děti. O Bohu může sice mluvit kde kdo, dá se o něm učeně filozofovat i hloupě tlachat, ale mluvit s ním jako s Otcem může jen ten, jemuž on sám vložil do nitra svého Ducha. Tento nejosobnější vztah člověka k živému Bohu je naplněn velikou důvěrou. Není tu ta křečovitá úzkost otroka, který se stále bojí, že se svému pánu nezavděčí a on ho za to nějak skřípne a zchladí si ně něm žáhu. Ten Duch, kterého jsme přijali není duchem otroctví, abychom žili v ustavičném strachu. Jistě že se máme bát, abychom nezarmucovali Boha svou povrchností a lhostejností, ale je to něco jiného než trvalá hrůza otroka z náladového pána. Bůh, jenž je naším Otcem – a apoštol tu uvádí aramejské slovo Abba, které užíval sám Pán Ježíš v modlitbě, chce naši lásku, ne náš strach. „Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, ale přijali jste Ducha synovství, v němž voláme Abba, Otče!“
Duch svatý nám umožňuje překonat zábrany a takto důvěřivě mluvit s Bohem i o těch nejobyčejnějších věcech svého života. Někdy můžeme mít v sobě hodně nejistoty, zda to opravdu Boha zajímá. A také nemálo pochybností, jestli všechny Boží sliby, které v Písmu čteme, se netýkají někoho jiného. Duch svatý ujišťuje: týkají se právě tebe, protože Bůh tě pro Ježíše Krista pokládá za své dítě a to nikdy nenechá na holičkách. Kdykoliv na to spolehneme, jedná Duch svatý – stejně tak jako tenkrát v Jeruzalémě o letnicích. Nemusí se projevit v ohnivých jazycích, ani v třítisícovém křtu, ale třeba právě v tom, že jeden unavený, pochybující a úzkostný člověk si řekne: mám v nebi Otce, který mě neopustí a jemuž na mě záleží. „Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti.“
Amen.