Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Když křesťan vyznává svou víru, má to složitější než Žid či muslim. Už proto, že byl pokřtěn ve jméno Otce, Syna i Ducha svatého a přitom o tomto tajemství trojjediného Boha musí řící totéž, co žalmista: „Nad mé chápání jsou tyto divy, jsou nedostupné, nestačím na to.“ Kdybychom se pokoušeli o zjednodušení třeba tím, že si z Ježíše uděláme učitele lidskosti a z Ducha svatého jakousi duchovní energii, bude to jistě přijatelnější i dnešnímu člověku, který s pojmem Boha docela rád koketuje v nejrůznějších podobách. Ale zároveň tato popularizace zcela vyprázdní zvěst Nového Zákona. Tam sice nenajdeme žádné vymezení svaté Boží Trojice, ale slyšíme, že je jeden Duch, jeden Pán a jeden Bůh.
Právě to nám zvěstuje apoštol Pavel. A tuto trojí skutečnost, kterou stojí a padá celé křesťanství, dává do souvislosti nikoliv s naším rozumem, hloubáním či mudráctvím, ale s naším povoláním k víře. Nevěříme přece proto, že jsme Boží tajemství pochopili, ale protože jsme byli povoláni do společenství, které sdílí jednu naději, totiž naději spásy.
Tato slova nepíše apoštol v učenecké pracovně, kde se dají vymýšlet složité teologické systémy, ale ve vězení, kde trpí pro evangelium; už tím jsou jeho slova věrohodná. Nežádá od svých přátel v Efezu, aby všemu rozuměli, nedává jim příkazy, jak mají věřit, ale prosí. „Já, vězeň kvůli Pánu, prosím, abyste tomu povolání, kterého se vám dostalo dělali čest svým životem.“
Ten život je totiž opřen o tři pilíře, které mu dávají pevnost. Ani jeden nemůže v křesťanově životě scházet.
Ten první vidí apoštol v Duchu, který tvoří z různých lidí jedno společenství, jedno tělo. Však tento obraz pro církev apoštol Pavel nejednou užívá jako vyjádření vnitřní jednoty. Ale tu jednotu Duch svatý nevytváří automaticky, ale každý z nás za ni nese zodpovědnost. Můžeme si jít přece na nervy už svou jinakostí, ale také můžeme to překonat, někdy s nemalým úsilím, protože láska se musí snažit. „Snášejte se navzájem v lásce a usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje. Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povolání.“
Ta druhá základní skutečnost, na níž stojí náš život, je jeden Pán. S ostatními v těle církve nás spojuje jedna víra, že zemřel pro naše hříchy a vstal z mrtvých, aby byl s námi po všechny dny, až do skonání světa. Můžeme se v mnohém od sebe lišit, ale jednu víru v jednoho Pána Ježíše Krista, který je Božím Synem, tu vyznáváme shodně přes celá tisíciletí i s tím dvořanem, který byl pokřtěn Filipem. To proto, že je jeden křest, který Pán ustanovil svými slovy, aby se konal ve jménu Otce, i Syna, i Ducha svatého.
A konečně třetí jistotu vyjadřuje apoštol slovy: „jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi skrze všechny působí a je ve všech.“ Dostalo se nám povolání k víře, že Bůh je Otec všech. Nejen nás, kteří věříme v jednoho Pána a v jednoho Ducha svatého, ale je Otcem všech lidí. A zní to až nebezpečně panteisticky, když apoštol říká: „je ve všech.“ Proto některé rukopisy NZ to upravují na přijatelnější: „je ve všech nás“, tedy věřících v Krista. Ale možná, že právě toto ojedinělé místo v Pavlových epištolách chce říci, že Bůh je tam, kde bychom ho vůbec nečekali; ostatně i ujištění, že Pán Bůh je v nás křesťanech, stejně klesajících jako ti ostatní, když ani trochu neděláme svým životem čest Božímu povolání, nás vede jen k opakovanému volání žalmisty: „nad naše chápání jsou tyto divy, jsou nedostupné, nestačíme na to.“
Ale na něco přece jen stačíme a apoštol nás vybízí, abychom se o to snažili ze všech sil: „Snášejte se navzájem v lásce a usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje.“
Amen.