Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
„Ježíš obcházel všechna města a vesnice, učil v jejich synagogách, kázal evangelium království a uzdravoval každou nemoc a každou chorobu.“ Těmito prostými slovy popisuje Matouš Ježíšovo působení. V židovských modlitebnách učí rozumět vlastnímu smyslu Písma. Však lidé nad tím žasli, protože nepoužíval běžné metody tehdejších teologů, ale učil své posluchače jako ten, který má moc. (Mt 7,29) Zároveň přináší něco zcela nového pro lidi ve městech i na vesnicích: káže evangelium království, které patří chudým v duchu, tedy pokorným před Bohem; tak začíná jeho první blahoslavenství v kázání na Hoře. Přitom se setkává s nejrůznějším postižením lidí, s chorobami a nemocemi, které uzdravuje.
A právě v této souvislosti čteme, že když viděl zástupy lidí, kterým pomáhá slovem i činem, bylo mu jich líto. Proč? Vždyť jim zvěstoval to největší, co člověk může vůbec slyšet a každou nemoc a každou chorobu uzdravil, jak výslovně připomíná Matouš. Pán Ježíš by mohl mít spíše radost z toho, jak jim prospěl duchovně i tělesně. Ale on vidí, že to všechno je ještě málo, protože ti lidé navzdory tomu, co slyšeli a viděli, „byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře.“ Není mu líto sebe, že se tak namáhá a výsledek prakticky žádný, je mu líto zástupů, toho velikého lidského množství, v němž se koncentruje nešťastnost, sklíčenost a únava.
Tam, kde si člověk neví rady a je v koncích, tam teprve může jednat Pán Bůh a činit nové začátky. Ale on k tomu potřebuje lidí, kteří budou pro něj pracovat. Pán Ježíš, jemuž je líto zástupů, teď říká učedníkům: „Žeň je velká, dělníků málo. Proste proto Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň!“ Obraz žně, když všechno dozraje, se v evangeliu často spojuje s Božím soudem; pšenice jde do stodol, plevel na oheň. Teď však Ježíš mluví o žni jinak; tady znamená velikou příležitost pro zvěstování evangelia. Je přece tolik smutných lidí, kteří mají být potěšeni, tolik skleslých, jimž má být zvěstována naděje. Ale kdo to bude dělat? Kde jsou ti, kteří se odváží si s těmi zástupy vůbec něco začít, když sklíčenost a deprese je tak nakažlivá a lidská nešťastnost a zmatenost všech těch ovcí bez pastýře skoro neřešitelná? Kdo do toho půjde?
Tak se ptal kdysi sám Hospodin: „Koho pošlu a kdo nám půjde?“ A Izaiáš odpověděl, jak jsme to slyšeli z oddílu jeho proroctví: „Hle, zde jsem, pošli mne!“ Je to neuvěřitelná odvaha jít takto do Boží služby, v Písmu zcela ojedinělá. Obvykle se člověku příliš nechce a hledá si výmluvu: Mojžíš nechce k faraonovi, protože má neobratný jazyk, Jeremiáš se vymlouvá na mládí a Jonáš raději utíká od tváře Hospodinovy. Proto učedníci mají prosit za to, aby Pán sám poslal dělníky na svou žeň.
Možná, že je to úleva prosit za to, aby někdo jiný byl určen k tak náročné práci, aby někdo jiný se lopotil a my ho mohli hodnotit a kritizovat. Učedníci se možná ani nestačili pomodlit, aby Pán vyslal dělníky na své pole, a sami se těmito dělníky stali. Ježíš z těch dvanácti lidí udělal své apoštoly. Matouš to vyjadřuje velmi civilně: zavolal je. Jiní evangelisté užívají slavnostnější slovo: vyvolil je. Vybral si lidi, kteří byli velmi obyčejní, protože to je způsob Boží: „co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné“, připomíná Pavel Korinťanům. Vyvolil si i toho Jidáše a v listině apoštolů, jak ji čteme v evangeliu, jeho jméno nezmizelo.
Lítost nad mnohotvárností lidské bídy vedla Pána Ježíše k tomu, aby si vyvolil apoštoly, kteří mu budou pomáhat ve zvěstování dobré zvěsti. Jejich úkol je zcela jedinečný: jsou svědky jeho života, jeho smrti a jeho vzkříšení. A přece nás s nimi něco podstatného spojuje: Boží vyvolení. To je nejhlubší tajemství toho, že můžeme věřit v Ježíše Krista jako svého Pána. Už nejsme jako ovce bez pastýře, ale máme komu důvěřovat a za kým jít.
Amen.