Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Prorok Micheáš, jehož slova jsme četli na začátku, připomínal Izraeli, že Pán Bůh žádá od člověka tři věci: aby zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem. Tato vnitřní opravdovost je Bohu milejší než sebevětší oběti. Jde o to, aby věřící člověk žil podle norem, které mu Hospodin dal. To je jistě velmi náročné, ale ještě těžší je zůstat přitom milosrdným a soucitným vůči chybujícím bližním. A nejtěžší je asi chodit pokorně se svým Bohem, žít stále z jeho milosti, ne ze svých zásluh a předností a ve všem na něho spoléhat.
Ti zákoníci a farizeové, kteří k Ježíši přivedli, spíše přitáhli provinilou ženu, nebyli pokorní, ani milosrdní. Však celý ten promyšlený a nechutný tyjátr, který připravili, slouží jen jednomu: aby mohli Ježíše obžalovat. Nemilují milosrdenství, je jim vlastní spíše pýcha spravedlivých, než opravdová pokora, ale to první, čím Micheáš začíná, že je třeba zachovávat právo, berou naprosto vážně. Tady je cizoložnice, postižená při činu. „V zákoně nám Mojžíš přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?“
Nevymysleli si to, tak to stojí v Páté knize Zákona: „Když bude přistižen muž, že ležel s vdanou ženou, oba zemřou; muž, který ležel se ženou i ta žena. Tak odstraníš zlo z Izraele.“ (Deut 22,22) Jistě Pán Ježíš mohl říct to, co napadne každého: proč je tu jenom jeden viník, když mají tu být oba? Copak zachovávat právo znamená stranit muži a zasednout si na ženu? Tohle je ta vaše spravedlnost? Možná, že právě takovou debatu chtěli zákoníci vyprovokovat; znali jeho laskavý vztah k hříšníkům a jenom čekali, kdy Ježíš se té ženy nějak zastane. Právě tím by se ovšem dostal do konfliktu s příkazem Mojžíšova zákona. Za toto přestoupení sedmého přikázání Desatera, je jediný trest a to ukamenování. Z toho není úniku, protože co je psáno, to je dáno. „Co říkáš ty?“
Ale on neříká vůbec nic. Nevede žádnou právní debatu a mlčí. „Ježíš se sklonil a psal prstem po zemi.“ Nastává veliké ticho, které je k nevydržení. Ježíš se nedívá na ženu, jež čeká na smrt, ani na ty, kteří na něj dotírají, aby se už konečně vyjádřil. On si jen něco píše prstem do prachu. O Desateru, jež Mojžíš přinesl Izraeli z hory Sinaj, čteme, že to byly kamenné desky, psané Božím prstem. (2 M 31,18) Prst Božího syna teď píše na zem, do písku a prachu. Nevíme, zda to někdo z okolostojících mohl přečíst, nevíme ani, co tam psal. Ale víme, co řekl: „Kdo z vás je bez hříchu, hoď první na ní kamenem.“
Ježíš neškrtl Boží zákon, který dal Izraeli Hospodin. Neřekl, že dnes se to tak nedá brát. I pro Ježíše hřích je hřích a žena není neviňátko, ale přestupnice tohoto zákona. Zákon platí, ale platí pro všechny a všechny usvědčuje z hříchu. Ženu i její soudce, kteří chtějí Ježíše obžalovat, ale teď jsou zasaženi jeho slovem a vytratí se. A ten, který jediný je bez hříchu a může hodit kámen, ten, který má právo soudit a odsoudit, to neudělá. A tím dává možnost nového začátku každému z nás, jako té ženě, jíž říká: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš.“
Tento evangelijní oddíl, který schází v nejstarších řeckých novozákonních rukopisech, se teprve později dostal do textu Janova evangelia. Možná, že nějaký čas žil v první církvi jen v ústním podání. Nevíme proč, stejně jako nevíme, proč Ježíš píše prstem na zem. Ale právě z tohoto oddílu slyšíme, že všichni potřebujeme Boží milosrdenství, jako ta žena a že nikdo z nás nemá právo na druhého hodit kámen, tedy ho nějak odepsat a odsoudit. K tomu je vždycky blízko a z nejrůznějších důvodů. Apoštol Pavel píše v epištole do Říma o odlišnostech, které lidi v církvi rozdělují: dokonce to může začínat u jídla. Tenkrát to byl živý problém: je možné jíst třeba maso, které bylo na jatkách obětované modlám? Nebo na tom vůbec nezáleží? Křesťané se ani v prvních dobách ve všem neshodovali a pro odlišná pochopení dovedli na sebe zahlížet. Ale apoštol právě tady radí: „Ten, kdo jí všechno, nechť nezlehčuje toho, kdo nejí, a kdo nejí nechť neodsuzuje toho, kdo jí, vždyť Bůh jej přijal za svého“ (Ř 14,3)
Odsuzování je nám vlastní, ale nemáme na to právo, protože náš bratr, který nám jde na nervy svými názory, patří Bohu, ne nám. A náš Pán, který nám odpouští jako té ženě, nás vede svým příkladem k tomu, abychom milovali milosrdenství a pokorně chodili se svým Bohem.
Amen.