Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
„Ujišťuji vás, bratří, že evangelium, které jste ode mne slyšeli, není z člověka. Vždyť já jsem je nepřevzal od žádného člověka ani se mu nenaučil od lidí, nýbrž zjevil mi je sám Ježíš Kristus.“
Jak silná slova, jak veliké sebevědomí! Takhle mluvívají zakladatelé sekt: pryč s tradicí! Máme přímé spojení do nebe! ať už k Bohu, k Ježíši nebo třeba k vesmírným lidem! Zahoďte všechno, čemu jste dříve věřili, a dejte se k nám!
Ale dá se tomu věřit? Není Pavel jen jedním z mnoha hlasatelů spásy? Není jeho zvěst jen jedním z mnoha zázračných receptů na štěstí, na zdravý životní styl? Kolik je takových šarlatánů, astrologů, hadačů z karet, vykladačů osudu, anebo jak se dnes říká konzultantů, poradců a tak dále, kteří důvěřivým lidem bezostyšně prodávají laciné poučky a fráze?
Avšak v Pavlově případě je tomu docela jinak. Je to dáno jednak tím, kdo tu mluví, jednak tím, co říká, a také ovšem, komu a proč to říká. A u toho posledního začneme: Pavel píše Galatským – křesťanům, kteří od něj již přijali evangelium, ale po jeho odchodu začali podléhat lidem, kteří jim vnucovali obřízku a další židovské zvyky. Jakoby židovství bylo jakousi nezbytnou přestupní stanicí ke křesťanství! Ale něco takového nemůže Pavel připustit, a tak volí velice ostrá slova. Vždyť se tu jedná o lidské duše, o spásu lidí, kteří mu věnovali důvěru, a nyní se cítí zmateni. Nikoli, říká Pavel, od židovského zákona jsme Kristem osvobozeni – a kdo vám říká něco jiného, budiž proklet! Jsou to ostrá slova, ale oprávněná, vyprovokovaná nebezpečným útokem proti podstatě Pavlově zvěsti. Pavel musí svou autoritu hájit proti judaistům, kteří se odvolávají na jiné křesťany, zejména na Petra a Jakuba v Jeruzalémě. Nikoli, říká Pavel, to nejsou moji učitelé, já mám své evangelium přímo od Krista.
Když toto víme – když známe kontext Pavlovy epištoly, – pak porozumíme, že to není pýcha, která z Pavla mluví. A tím se už dostáváme k tomu dalšímu – kdo mluví, kdo ta neuvěřitelně silná slova pronáší. Ne, to není pýcha samozvance, který zradil své soukmenovce. Vždyť v jiných epištolách se Pavel s velikým důrazem zastává židovského národa; říká, že Boží zaslíbení pro něj beze zbytku platí, a přirovnává křesťany z pohanů k větvím, jež jsou na strom Božího lidu z Boží milosti naroubovány.
Ale není to ani nevzdělanec, který se vynáší nad své učitele, zahazuje dosavadní tradici, hlupák, který plive na všechno, čemu nerozumí. Opět na jiných místech se Pavel hrdě hlásí ke svým učitelům, zejména k rabínu Gamalielovi z farizejského směru.
A konečně, není to ani podvodník, který bombastickými slovy láká prostoduché lidi, aby z nich hned ve druhé, ve třetí větě vymámil peníze pro svůj úžasný a fantastický projekt. Vždyť víme, že tomu bylo právě naopak, že Pavel svým rozhodnutím pro Ježíše žádný majetek nezískal, spíše naopak. Stejně jako Ježíš, zvolil si dráhu potulného kazatele, snášel chudobu a různé nesnáze, vlastníma rukama si vydělával na živobytí, a to ještě vůbec nemluvíme o pronásledování a nebezpečích, kterým byl vystaven.
A konečně – když jsme se zastavili u toho, komu, proč a kdo taková silná slova pronáší – pojďme již k tomu nejdůležitějšímu, k vlastnímu obsahu, k tomu, co Pavel vlastně s takovým důrazem říká. Co to je, co Pavel káže? Pavel káže, že Kristus je Syn Boží – jak jsme četli v prvním čtení, toto bylo to první, co kázal v Damašku po svém obrácení. Káže, že Kristus vstal z mrtvých. Káže, že Kristus smířil hříšné lidi s Bohem. V kostce řečeno, Pavel káže Krista.
A právě Kristus, ten ukřižovaný a vzkříšený, je zárukou toho, že Pavlovo kázání nesklouzne do sektářství. Kristus proměnil Pavlovu osobnost. Když se Ananiáš v Damašku diví, proč má jít právě za Saulem, za tím známým nepřítelem věřících, Kristus mu prozrazuje, že právě Pavel ponese Kristovo jméno před pohany, i králi a syny izraelskými.
Na tom obratu je zvláštní dvojí: předně ono nosit, jež bychom mohli výstižněji přeložit i jako vláčet, nést (těžké břímě). Stejné sloveso Lukáš používá i v Ježíšově výroku o tom, co znamená nést jeho kříž (L 14,27). Nést Kristovo jméno je tedy nejen privilegium, ale také těžká dřina. Je to jako nosit vodu žíznivým – práce nevděčná, namáhavá, nekonečná.
A za druhé, jméno – to je veličina, která ve starověkém světě znamenala víc než dnes, byla spojena s více významy. Jedním z těch významů bylo označení původu, tak například Pavlovi přezdívali ten z Tarsu, a podle toho se na něj Ananiáš mohl snadno doptat, když ho hledal v takzvané Přímé ulici. Ale také, a především, byl Pavel tím, kdo se učil u rabína Gamaliele, jak to sám v epištolách připomíná. Jméno tohoto známého učitele bylo odkazem na autoritu a tradici, ke které se dotyčný hlásil; jméno nebo přízvisko vyjadřovalo – daleko více než dnes – identitu člověka. Nuže, Pavlova identita se zásadně proměnila. Saul se proměnil na Pavla, a jediným jménem, ke kterému se od nynějška bude hlásit, je jméno Ježíše Krista.
Ale ještě něčím dalším se Pavlovo kázání odlišuje od každého sektářství: je to otevřené pozvání a kdo ho poslechne, může překročit dosavadní hranice – národní, rasové nebo majetkové. Sektáři naopak vždycky operují s čímsi tajemným, co se otevírá jenom vyvoleným, rozuměj jen těm, kdo ochotně zaplatí vstupní příspěvek. Vytvářejí kluby vyvolených, do nichž mají přístup jen někteří. Ale Pavlovo zvěstování nic záhadného neobsahuje. Pavel hovoří o Bohu a jeho zákonu, o hříšném člověku a milostivém Bohu. Jenže na rozdíl od sektářů – a k nelibosti vlastních židovských souvěrců – Pavel tuto zvěst radikálně posunuje a proměňuje. Teď již nepanuje Zákon, jenž byl darován jen jednomu vyvolenému lidu, ale panuje Kristus, který sám sebe vydal pro každého a za každého – pro žida stejně jako pro pohana.
My si z příběhu o Pavlově obrácení před Damaškem většinou všímáme jen jedné pointy – toho paradoxu, že ze zaníceného nepřítele Krista se stal jeho horlivý apoštol. A jistě i toto je správné si uvědomit, kdykoli ztrácíme o nějakém člověku naději: nevíme přece, co má pro něj Bůh připraveno! Jestliže se mohl obrátit takový nepřítel jako Pavel, jakým právem můžeme kohokoli odsuzovat a upírat mu naději na spásu? Co když i ti nejhorší jsou předurčeni k tomu, aby se stali Božími nástroji? Boží plány jsou pro nás neprohlédnutelné, a Pavel sám vyznal, že milostivý Bůh s ním počítal již tehdy, když byl jeho nepřítelem, ba dokonce již před jeho narozením: ten, který mě vyvolil už v těle mé matky a povolal mě svou milostí, rozhodl se 16 zjeviti mně svého Syna, abych nesl evangelium všem národům (Ga 1,15?16).
Avšak je tu i druhá pointa příběhu, a také zde se podivuhodně shodují všechny referáty o oné události před Damaškem, které z bible známe: jak krátká zmínka samotného Pavla v dopisu Galatským, tak i obšírný popis z pera evangelisty Lukáše, který sepsal i knihu Skutků a dokonce se o oné události zmiňuje v knize Skutků hned třikrát. A to je již samo o sobě závažné, když se v bibli něco tak často opakuje, má to svůj důvod. A podíváme-li se podrobněji, co je společným jmenovatelem všech těch čtyř referátů, je to právě toto: že Kristus si Pavla svým razantním zákrokem vyvolil k tomu, aby nesl jeho evangelium všem národům – nejen židům, ale i pohanům.
V ostatních bodech vyprávění se všechny tři Lukášovy verze mírně rozcházejí. Jsou to někdy jen maličkosti. V 9. kapitole se říká, že Pavlovi průvodci slyšeli hlas, ale nikoho neviděli, ale v 22. kapitole naopak, že viděli jasné světlo, ale nic neslyšeli. Ještě pozoruhodnější rozdíl se týká postavy Ananiáše: v 9. kapitole je to patrně křesťan (čteme učedlník a kraličtí v jedné verzi dokonce čtou apoštolský učedlník), ale v 22. kapitole – totiž tam, kde Pavel sám o svém zážitku vypráví před davem rozhněvaných židů na schodišti jeruzalémského chrámu – to najednou vypadá tak, že Ananiáš byl žid; v každém případě Pavel zdůrazňuje, že to byl muž zbožný podle Božího zákona, který měl dobrou pověst u všech místních židů. Zdá se tedy, jakoby Pavel (lépe řečeno Lukáš jako autor knihy Skutků) upravoval svůj příběh podle toho, kdo ho zrovna poslouchá. A skutečně, později ve 26. kapitole, když Pavel mluví před králem Agrippou a místodržitelem Festem, zase narazíme na další změnu – tentokrát postava Ananiášova z příběhu úplně zmizela! Teď už tu není oslepený Saul, který tápe do Damašku, aby tam teprve našel poučení, ale Ježíš sám mu hned před Damaškem říká všechno podstatné, bez Ananiáše, bez dalšího prostředníka.
Někoho to může zarazit, může to vést až k nedůvěře. Jakže to tedy fakticky bylo? Upřímně řečeno, tohle říci nedovedeme. Jisté je tolik, že Pavel zažil cosi úchvatného a silného, co proměnilo jeho osobnost a jeho další cestu. Kdyby u toho byli moderní vědci se svými přístroji, třeba by nám naměřili a vyfotografovali nějaký zvláštní kulový blesk nebo jiný meteorologický úkaz, a psychologové by nám možná něco pověděli o halucinaci způsobené celkovým vyčerpáním v důsledku tělesného i psychického vypětí. Fakta prostě neznáme. Jen krátkou zmínku samotného Pavla z dopisu Galatským, jenže ten byl napsán asi dvacet let po oné události před Damaškem, a potom tři verze z knihy Skutků, která však byla napsána ještě později než list Galatským, tedy asi půl století po Pavlově obrácení; a přitom se ještě ty tři verze navzájem liší. Kdybychom se tedy zeptali třeba historika, co se u Damašku fakticky stalo, mohl by jenom pokrčit rameny.
A přece, zeptáme-li se jinak nežli jazykem exaktní vědy, ne co se fakticky stalo, ale o co tam opravdu šlo, odpověď se vysloví sama: opravdu tam šlo – o pravdu. A ta není vždycky postižitelná a vyslovitelná jazykem exaktní vědy. Stalo se něco, o čem ani očití svědkové – Pavlovi průvodci – nedovedli podat přesné svědectví, a přece to bylo něco hluboce pravdivého. Pavel tu potkal samotnou Pravdu s velkým P, poznal Pravdu o svém životě a svém úkolu, poznal, že ten, koho pronásledoval, je vpravdě jeho Pánem, základním a jediným smyslem jeho života.
Ta pravda, to důležité na události před Damaškem mělo dvě pointy, dva vrcholy, které měly napříště určovat Pavlův život. Tím prvním vrcholem byla totální proměna: z bývalého Kristova nepřítele se stal jeho horlivý stoupenec, a tím druhým vrcholem bylo radikální odstranění hranic: evangelium má volný průchod nejen k Židům, nejen k lidem, kteří mají k židovství blízko, jako Samařané či etiopský dvořan z předchozích kapitol knihy Skutků, ale i k pohanům, ke všem národům.
V zázračné chvíli před Damaškem Pavel jakoby vystoupil – nebo byl vynesen – na oba vrcholy současně. Boží milost ho povznesla z hlubin nepřátelství do výšin Boží blízkosti, a současně se mu rozšířil obzor tak, že viděl – lépe řečeno že při svém fyzickém oslepení mohl duchovním zrakem vidět – jak se nová víra může šířit daleko, daleko za obzor a jak dosavadní hranice mezi lidmi v ní ztrácejí význam.
Avšak současně si Pavel udělal mnoho nových nepřátel. Je celkem přirozené, že ho začali nenávidět ti židé, kteří ho považovali za odpadlíka a zrádce. Ale i mezi křesťany se utvořila další fronta – na jedné straně křesťané jako Ananiáš, kteří uvěřili Pavlově proměně a přijali ho za bratra, a na druhé straně ti, kdo nesouhlasili s jeho misií mezi pohany, ti, kdo považovali rámec židovské víry za nezbytnou podmínku přijetí do křesťanského klubu. I tito protivníci – třebaže neusilovali Pavlovi přímo o život – mu připravili nejednu těžkou chvíli, jak o tom svědčí i vášnivý, polemický tón dopisu Galatským. Na těchto dvou frontách se odehrával další Pavlův zápas – zvěstování, pronásledování, úklady, útěky, výslechy a svědectví – jak o tom čteme v jeho epištolách a později i v Lukášově knize Skutků.
Kéž bychom dokázali, tak jako Pavel, nebát se nepřátel, kteří se objevují na všech frontách proti Kristu. Kéž bychom dokázali věřit, že i nejhorší nepřátelé mohou být z Boží milosti, tak jako Pavel, proměněni v naše přátele. Kéž bychom dokázali přede všemi lidmi, i před nepřáteli, nést Kristovo jméno, a tak jim přinášet živou vodu Božího slova. Kéž bychom dokázali udržet naše církve a sbory otevřené tak, aby se v nich vždycky zjevovala Boží milost a velkorysost. K tomu nám pomáhej Bůh.
Amen.
Jan A. Dus