Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
A přitom stále směřoval k Jeruzalému, tedy vstříc své smrti. Jde o návrat Ježíše Krista, Syna Božího k Otci a vylití Ducha na všechny lidi. Ve skutečnosti, smrt Ježíše nebude než moment, ohraničený časový úsek (v. 21: „až se všechno prokvasí“). Ježíš procházel městy i vesnicemi, učil a přitom stále směřoval k Jeruzalému. Kontextem Ježíšova učitelství je kritika dobových náboženských autorit. Tito lidé „mluví a nečiní“, svazují těžká břemena, jichž se sami netknou ani prstem, své skutky konají tak, aby se vystavovali na obdiv, a rádi zaujímají přední místa a nechávají se titulovat „Rabi“ (Mt 23,3–7). Kristův příklad je pro nás křesťany závazný, a proto je nám zapovězeno dopouštět se stejných chyb, které Ježíš kritizuje na svých odpůrcích. Narážíme především na téma propojení slov a skutků; moralistického teoretizování odtrženého od konkrétního života, které nebere ohled na člověka; vnímání titulu učitel jako osobní výsady, zatímco ve skutečnosti se musí jednat o pokornou službu. Úlohou učitele je přivádět k hlubšímu poznání a porozumění. Ježíšovo učitelství úzce souvisí s jeho zjevitelskou funkcí proroka. Výpověď „Ani si nedávejte říkat „Učitel“: váš učitel je jeden, Kristus“ (Mt 23,10) v zásadě znamená, že Ježíš je vrcholným zjevitelem Boha a definitivním naplněním Zákona. Pro výpovědi evangelia podle Matouše a Lukáše platí, že Ježíš se Spasitelem, Mesiášem, Pánem, Božím Synem v průběhu svého lidského života nestal, protože on tím vším je. Tituly tudíž vypovídají o funkci, o významu, jaký má Kristus pro nás, ale zároveň také o identitě Ježíše z Nazareta. Výlučnost jeho učitelství je dána jeho identitou definitivního Zjevitele, eschatologického Proroka. Jedinečnost Ježíšova učitelství tkví právě v tom, že je výrazem jeho identity. Syn totiž neučí sám ze sebe, ale podle toho, co slyšel od svého Otce. Prvním vychovatelem, formátorem, modelem je pro syna přece jeho otec a matka. Tak tvrdí vtělený Syn: „Syn nemůže sám od sebe činit nic než to, co vidí činit Otce“ (J 5,19). Ježíš je tedy nejprve Učedníkem – Žákem, jak o tom svědčí výrok z listu Židům: „Ačkoli byl Boží Syn, naučil se poslušnosti z utrpení, jím prošel“ (Žid 5,8). To ale znamená, že primárním učitelem je sám Otec a Syn je jeho první Učedník – Žák. Ježíš je Učitelem v tom smyslu, že zjevuje Otce, že Otec je tajemně v Synu. Ježíš je náš Učitel jakožto první Učedník – Žák nebeského Otce. Jeho učitelství se naplňuje v síle synovské poslušnosti až k smrti, a to smrti na kříži (Fp 2,6–8). Ježíš ještě před tím, než si nárokuje přijetí od druhých, sám dokonale druhé přijímá. Nejprve dokonale přijme naše lidství, „učí“ se být jedním z nás, a teprve potom si zcela po právu nárokuje to, abychom ho přijali. On se stává tím, čím jsme my, abychom se mohli stát tím, čím je On. Logika vtělení i logika Ježíšova chování je vzorem pro naše počínání. Ježíš prožívá a zjevuje svoji synovskou identitu ve vtahu k Otci, proto také zjevuje nejen sebe, ale také a především Otce a jeho lásku. Jakožto Pomazaný je Ježíš nositelem Ducha, a tak zviditelňuje jeho působení v průběhu pozemského života, aby se jako Oslavený stal i jako člověk spolu s Otcem jeho dárcem. Nezapomínejme, že jedna z nejhlubších tužeb lidského srdce je být jako Bůh. Obraz Boha, který nosíme v mysli, je tedy určujícím a cílovým ideálem pro vpravdě lidský život. Proto také platí, že „život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista“ (J 17,3). Toto poznání není výdobytkem lidského ducha, není to člověk, kdo se zmocňuje Boha a jeho tajemství, nýbrž je to Bůh, kdo se sklání k člověku a v dokonalé svobodě se mu daruje. Ve zjevení je to především Bůh, kdo hledá člověka a miluje ho z hloubi srdce. Vrcholné dílo vykoupení se začíná naprosto nepředvídatelným a nezaslouženým darem, který ze svého Syna činí Otec. Ospravedlnění dosahujeme nikoliv na základě skutku, ale vírou v Ježíše Krista a milostí. Dosažení plnosti spásy, definitivní návrat k Otci však vyžaduje lidskou spoluúčast, protože v kříži se projevila a naplnila lidská svoboda a synovská poslušnost Ježíše Krista. Bratři a sestry, jako křesťané, jsme také spolupracovníky a přáteli, syny a dcerami Božími v jediném pravém Synu Božím, a jsme pozváni k tomu, abychom měli podíl na vnitřním a soukromém životě Božím.
Následovat Ježíše z Nazareta znamená klást Otce do středu svého života, myšlení a jednání. A náš Spasitel ví, že celý Zákon a Proroci spočívají na dvou příkazech lásky k Bohu a k bližnímu. Oba příkazy se stýkají v Ježíši Kristu, který je jak bližní, tak Bůh, jak bratr, tak Pán, jak Král, tak přítel, jak nestvořené, tak vtělené slovo. Světlo Kristovo září na cestě těm, kdo poznali, že kráčejí ve tmách, a přijali „pohoršení“, spočívající v ochotě s Kristem zemřít: evangelium proto vyžaduje od těch, kterým je určeno, tu nejhlubší svobodu. Nejde o „smutnou pravdu“, ale jedná se o nabídku a dar života, vyžadující risk a odvahu svobody. Tuto pravdu, přestože je určena všem lidem, nelze vnutit. Od Krista vycházejí dvě cesty: jedna vede k pohoršení, druhá k víře; nikdy však není možné přijít k víře tím, že se vyhneme cestě pohoršení. Otázka Ježíšovi ve v.23 je položena skrze nejmenovaného člověka, „Kdosi mu řekl: ‚Pane, je opravdu málo těch, kdo budou spaseni?‘“ Ježíšova odpověď zahrnuje všechny, kteří se s ním setkali zblízka nebo zdaleka. Pro každého z nás se spása odehrává ve vztahu s ním, Ježíšem Kristem. Když ho odmítáme nebo se mu uzavíráme, začínáme být venku, mimo vztah s Ježíšem Kristem. Řeč je zde jasná: „Nyní“ je vaše svobodné rozhodnutí, co se mně týče, praví Ježíš Kristus, které určuje vaší situaci pro „tehdy“: „Jakmile už jednou hospodář vstane a zavře dveře…“(v. 25).
O tom, že spása bude dána, není pochyb. Boží království se naplňuje před naším zrakem! V Bibli čteme příběh cesty Božího slova, adresované lidem. Tak jsme vztaženi do dialogu, který zahrnuje Boha i člověka, Boží sdělení i lidskou odpověď, jež se tak stává sdílením sebe. Cesta Božího slova k člověku – Boží království – se naplňuje v čase: Abraham jako výchozí bod všech zkušeností člověka se samotným Bohem, i v prostoru: přijdou od východu i západu, od severu i jihu, a budou stolovat v Božím království. Tento dialog Božího slova, historie záchrany – nabídka Boží spásy, dějiny spásy – je naroubován na „předhistorii“ záchrany jako nový počátek, metanoia, pokání – význání víry i hříchů. Abraham je první, kdo je vyzván, aby si uvědomil, že požadavky Boha – jediného jsou jiné. Abraham se rozhodne důvěřovat Bohu a kráčí. Kráčí cestou opačnou, než byla cesta jeho předchůdců. Když vstoupil do noci, vnější i vnitřní, aby oslavoval hvězdy, byla to pouze víra, která mu umožňovala vidět je jinak, než jak se jeví ostatním. Abychom se mohli spolehnout na znamení, která nám Bůh dává, musíme mu důvěřovat, jinak všechna znamení zůstanou němá. Bůh hledá dialog s člověkem, uvádí nás na cestu, kde jde o život. O život v plnosti – o pozvání k jednomu stolu s Kristem v Božím Království. Na této cestě je východiskem historická postava a životní příběh Ježíše z Nazareta. Obraz Boha, který se zjevuje ve vtělení a ukřižování jednorozeného Božího Syna. Tajemství víry – věřené tajemství, tedy obě roviny osobní totožnosti jediné osoby Božího Syna se protínají v okamžiku, které je „nyní“, „dnes“ našeho života, kdy se celý „příběh“ naplní.
Amen.
Jiří Ježdík, vikář v Praze-Radotíně