Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Když apoštol Pavel píše korintským křesťanům svůj druhý dopis, hned na začátku se zmiňuje o tom, co prožil. „Chtěli bychom bratří, abyste věděli o soužení, které nás potkalo v Asii.“ Nepíše o tom proto, aby byl litován, ale aby otevřeně přiznal svou slabost, svou beznaději v těžké situaci, do které se dostal. Když autor Skutků o něm vypráví, jak ve vězení ve Filippis, sevřen do klády o půlnoci zpívá duchovní písně, žasneme nad jeho statečností a vírou. Ale zároveň jsme mu hodně vzdáleni, protože my bychom tohle nedokázali. Teď však z jeho vlastního svědectví slyšíme, že není žádný hrdina, který má nade vším nahled a všechno elegantně zvládne. Naopak, je člověk všem bídám poddaný jako my všichni, jako ti učedníci na lodičce v bouři, o nichž jsme četli v evangeliu. Na apoštola dolehlo soužení; i když nezmiňuje podrobnosti, cítíme, že to je jedna veliká hrůza: „Dolehlo na nás nadmíru těžce, nad naši sílu, až jsme se dokonce vzdali naděje, že to přežijeme.“ Apoštol je v koncích, ztratil naději a má pocit odsouzence, který slyší rozsudek smrti.
Ale ani tato zkušenost nebyla pro něj bez užitku. A právě proto o ní svým přátelům v Korintě píše. V odstupu času už ví, proč tím musel projít: „to proto, abychom nespoléhali na sebe ale na Boha, který křísí mrtvé.“ I tak veliký Kristův svědek jako apoštol Pavel je v pokušení spoléhat na sebe a teprve těžká životní zkouška ho vede k opravdové víře. K víře v toho Boha, který stačí na to, na co my nestačíme, protože on křísí mrtvé, činí zázraky a vysvobozuje ze své milosti i ty, kteří už vzdali naději.
To chce apoštol sdělit i nám: Bůh ani v nejtěžší situaci nás neopustí. To je jeho zkušenost, tak shodná s tím, co prožili učedníci na bouřlivém moři: „On nás vysvobodil ze samého náruči smrti a ještě vysvobodí, v něho jsme složili svou naději, že nás vždy znovu vysvobodí.“ Pán Bůh nevysvobozuje jednorázově, ale průběžně, stále znovu. Nemusíme se bát, že už jsme si vybrali jeho pomoc, naopak – každé jeho milosrdenství v našem životě vede k očekávání dalšího. Vždyť On má víc, než rozdal. „V něho jsme složili naději, že nás vždy znovu vysvobodí“, vyznává apoštol a připojuje: „když i vy nám budete nápomocni svými modlitbami.“ Uchovat si naději v Boží lásku není pro nikoho z nás lehké, ale právě proto si máme být nápomocni přímluvnými modlitbami, abychom se utvrzovali v tom, že Boží milosrdenství není chvilkové, ale na věky. Že je stále s námi ten, který byl tenkrát s poděšenými učedníky na loďce v bouři. A že se stále opakuje ten div, o němž zpívá žalmista: „Utišil tu bouři, ztichlo vlnobití. Zaradovali se, když se uklidnilo, on pak je dovedl do přístavu, jak si přáli. Ti ať vzdají Hospodinu chválu za milosrdenství a za divy, jež pro lidi koná“(Ž 1O7,29–30).
Amen.