Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Je to strašná společnost, která teď jde Ježíši naproti: muži, kteří ztratili veškerou lidskou důstojnost. Je jim upřeno právo být se svými nejbližšími, mohou být jen sami se sebou, svázáni společným neštěstím. Nemají domov, ani rodinu; mají jen svou komunitu bolesti a zoufalství. Vidí Ježíše, jdou mu naproti, ale nemohou k němu dojít. Musí se včas zastavit, protože se nesmí setkat se zdravými, u nichž budí svým znetvořením jen odpor i hrůzu z nákazy. Tolik by chtěli k němu přijít, ale nejde to. Zůstali stát opodál a hlasitě volali: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi.“
Ježíš tu vzdálenost mezi sebou a těmito nešťastníky nezmenšuje tím, že by k nim došel sám a podal jim ruku na znamení své solidarity s jejich neštěstím. Také jeho odpovědí na jejich úpěnlivé volání, v němž se dovolávají jeho slitování není okamžité uzdravení. Mohlo by to přece jít stejně tak rychle, jako v případě jiného malomocného, který mu řekl: „Kdybys chtěl, můžeš mě očistit.“ A Matouš dodává: „On vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: Chci, buď čist. A hned byl očištěn od svého malomocenství.“(8,2) V našem textu však Ježíš nic takového neříká. Nejedná s každým člověkem stejně, protože každý je jiný a potřebuje jinou podobu jeho pomoci. Těch deset neslyší žádnou jistotnou větu o svém uzdravení, jen příkaz: „Jděte a ukažte se kněžím!“
Není zde žádné záruka, že všechno dobře dopadne a budou prohlášeni za zdravé. Vyžadovalo to naopak nemalou odvahu: jít ke kněžím, když předtím se ti nešťastníci neodvážili jít k Ježíši a zastavili se opodál. Kněží vždycky neoplývají laskavostí a soucitem. Ježíš je posílá k těmto reprezentantům starozákonní církve, aby potvrdili – jak to žádal Mojžíšův zákon – jejich uzdravení a znovupřijetí do společenství Božího lidu.
Když ti muži, kteří k Ježíši volali o smilování, jej teď také poslechnou, je to jistě projev víry. Kdyby mu nevěřili, sotva by podstoupili tuto riskantní cestu.
A přece jen jediný z té skupiny, které Ježíš poslal ke kněžím, slyší slovo: „Tvá víra tě zachránila.“ Je to Samařan, člověk, který nepatří do společenství Izraele a kdoví, jestli by si vůbec troufl jít k židovskému knězi, když mezi Samařany a Židy byla vzájemná nevraživost. Možná, že musel dokonce hledat kněze svého vyznání – proto Pán Ježíš mluví v množném čísle o kněžích, jak se domnívají někteří vykladači. On sám posílá všechny, kterým chce pomoci, do církevních struktur, jak by se dalo říci, ke kněžím. Těch devět se s tím spokojilo, jen jeden nikoli – vrací se k Ježíši. Jakoby se tady opakoval příběh uzdraveného syrského generála Námana. Malomocenství mu zmizelo v jordánských vodách, všechno se vrátilo do normálních kolejí; teď může prásknout do koní a být co nejrychleji doma. Ale on se vrací k prorokovi, aby mu poděkoval.
Ten Samařan se vrací, aby velebil Boha a na zemi u Ježíšových nohou mu odevzdal v hluboké pokoře svůj život. Ani kněží ani navrácené zdraví nezabrání tomuto návratu k Ježíši, který se nad ním smiloval. Nad těmi ostatními přece také. „Kde je těch devět?“ ptá se Pán Ježíš. V té otázce slyšíme stesk nad lidskou nevděčností, která tak snadno zapomene na Boží slitování. Devět Izraelců přece slyšelo tolik výzev k chválení Boha z žalmů, i Boží ujištění: „mne oslaví ten, kdo přinese oběť díků“ (Ž 50,23), ale jen cizozemec z jiné duchovní kultury to vezme vážně.
Všech deset malomocných prosilo o slitování, všech deset Ježíše poslechlo; byla tu víra, která jim přinesla uzdravení. Ale to je jen na čas. Muž, který se vrátil s vděčností k Ježíši, však může jít do života s uzdravenou duší, zachráněn pro Boží království. Když se vracíme stále v nové vděčnosti ke svému Pánu, který se nad námi smiloval a každý den je toho důkazem, když víme, že všechno jsme dostali z jeho lásky, pak ta vděčnost brání naši víru před zplaněním. Teprve ve vděčnosti víra skutečně žije a bere vážně Boží přání i Boží sliby: „Přines Bohu oběť díků a plň svoje sliby Nejvyššímu! Až mě potom budeš v den soužení volat, já tě ubráním a ty mě budeš oslavovat.“
Amen.