Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Když jsme četli z první knihy Bible o zápasu Jákoba s neznámým, všechno se odehrává ve tmě u potoka Jabok a boj trvá až do svítání. Jákob se nevzdává, i když je těžce zraněn a tajemnému bojovníku říká: „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš!“A ten splní jeho přání, požehná mu, změní mu jeho jméno Jákob na Izrael a řekne mu slova nejvyššího uznání: „jako kníže jsi zápasil s Bohem i lidmi a obstáls.“ (Kralický překlad uvádí „a přemohls.“)
Ve vyprávění Matoušova evangelia slyšíme dnes také o velikém zápase víry, který není o nic lehčí než ten u potoka Jabok. Ani se nedivíme, že tento evangelijní oddíl byl tak blízký Martinu Lutherovi; však reformace víc než poslušnost církevní autoritě zdůraznila právě osobní víru, jež se dovolává jen a pouze Boží milosti. A to je právě případ této ženy, která s Ježíšem zápasí o svou dceru. Ta není nemocná jen tělesně: její celý vnitřní život je odvládán něčím, co ubližuje jí i druhým; je zle posedlá. Její matka nese tuto strašnou tíhu k Ježíši, volá k němu o slitování: „Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův!“
Tak krásně jej nazývá ve své důvěřivé víře, ale Ježíš mlčí. Ta žena volá hlasitě, aby slyšel ale „on ji neodpověděl ani slovo“, jak poznamenává Matouš. Jako by ho to vůbec nezajímalo. Veliké mlčení na prosbu o smilování je tvrdá rána, která zraňuje matku, jež zápasí o své dítě. Ve Starém Zákoně čteme o prvním izraelském králi Saulovi, že se „doptával Hospodina, ale Hospodin mu neodpovídal ani skrze sny, ani skrze urim, ani skrze proroky“ (1 Sa 28,6) Toto mlčení Boží bylo pro něj k nevydržení a proto se obrátil k čarodějnici a tím si podepsal ortel. Ta bojující žena však Ježíšovo mlčení vydrží. Přitom učedníci jejím křikem jsou popuzeni a znervózněni a chtějí mít od ní pokoj: „Jeho učedníci přistoupili a žádali: Zbav se jí, vždyť za námi křičí!“ Snad si pod tím představovali, že jí vyhoví, když to jinak nejde, ale Ježíš to neudělá. Ví o svém poslání – a to směřuje k Izraeli, k Božímu vyvolenému národu, k dědicům požehnání, jež dostal Jákob. To jsou ztracené Boží ovečky, které má zachránit.
Když žena jej prosila o smilováni, bylo jen ticho. Mohla od něho odejít jako Saul odešel od Hospodina, když nevydržel jeho mlčení. Ale naopak jde k němu blíž, přistupuje k němu, klaní se mu a říká: „Pane, pomoz mi.“ Je to asi vůbec nejkratší modlitba, jež se mnohokrát opakuje v knize Žalmů. Stejně volá i Petr (a je to v předchozí kapitole Matoušova evangelia, když tone: Pane, zachraň mne! Tak se přece modlíme i my, když nám je zle a nevíme si rady. Skloň se ke mně: mám už jenom tebe, Pane, jen tebe. Ta žena se drží Ježíše svou vírou jako klíště, jako praotec Jákob se drží neznámého soupeře v noční tmě. A stejně jako on i ona je těžce zraněna – Ježíšovými slovy, jež slyší jako konečné rozhodnutí: „Nesluší se vzít chléb dětem a hodit jej psům.“ Je to rozhodnutí a hodnocení zároveň: ty nepatříš k rodině Božího lidu, nemáš na nic nárok: děti jsou na prvním místě, chléb je pro ně, ne pro psy. A právě teď víra ženy bojuje s Ježíšem stejně úporně jako Jákob se svým protivníkem. Bojuje s ním tak, že mu dává za pravdu, ač by se mohla urazit. Bojuje s ním svou pokorou, která se sklání před jeho posláním zachránit Izrael: „Ovšem Pane, jenže i psi se živí z drobků, které spadnou se stolu jejich pánů.“ Není rozhořčena, ač je zraněna, neodvrací se od toho, který ji zraňuje svým mlčením i svými slovy, tak nečekaně drsnými. Žena ví, že nesmí podlehnout, protože teď jde o všechno.
Jako by tu její víra znovu opakovala Jákobovo: Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš. Je to boj, který tato statečná žena vede až do vítězného konce.
Podle tajemných slov Neznámého zápasící praotec bojoval jako kníže s Bohem i lidmi a obstál. Tato žena dostává od Božího Syna také jedinečné hodnocení: „Ženo, tvá víra je veliká,; staň se ti tak jak chceš.“ Tato víra dokázala totiž vydržet mlčení Boží, zůstat pokorná a vyhlížet Boží spásu všemu navzdory. To není snadné, jako nebyl snadný boj u Jaboku. Ale ta veliká víra Ježíše přemohla, aby nezůstal jen u záchrany Izraele, ale aby ji rozšířil i na dvě pohanky. A ta záchrana po jeho vzkříšení se týká stále více lidí z nejrůznějších kultur. „Není rozdílu mezi Židem a Řekem. Vždyť je jeden a týž Pán všech, štědrý ke všem, kdo ho vzývají, neboť každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen.“ (R 10,12)
Amen.