Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Apoštol Pavel, z jehož dopisu Galatským jsme četli tento oddíl poznal, že dodržováním příkazů Zákona nemůže být žádný člověk před Bohem ospravedlněn; jednak proto, že na to nestačí a nikdy nenaplní celý Zákon, především pak proto, že Ježíš Kristus to učinil za nás a dokonale naplnil Boží vůli a učinil z nás – bez našich zásluh – Boží děti. Proto už nežijeme pod tíhou toho, co musíme dělat, abychom se dostali blíž k Bohu, ale jsme Kristem osvobozeni k novému životu.
Právě galatským křesťanům, kteří tohle nemohli pochopit a snadno se dali strhnout židovským zákonictvím, apoštol Pavel zdůrazňuje: „Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratří.“ Je to svoboda, kterou dává Kristus každému, kdo v něho věří, ale nikoliv proto, aby člověk začal prosazovat sám sebe bez ohledu na svého bližního, kterého má milovat jako sebe. To je přece shrnutí celého Zákona, který Galaťanům tak imponoval, ale stejně podle něho nedokázali žít ve sborových vztazích. A Pavel zvěstuje nový život v Kristu, který je si jist, že „ti, kdo náležejí Kristu Ježíši ukřižovali sami sebe se svými vášněmi a sklony“ zároveň vidí tu smutnou realitu jejich společenství: „Jestliže jeden druhého koušete a požíráte, dejte si pozor, abyste se navzájem nezahubili.“
Naši husitští předkové často a rádi mluvili o životě prvotní církve jako o příkladu, podle něhož se má řídit křesťanstvo. Je to odvážné tvrzení, protože ani na začátku nebylo zdaleka všechno ideální, ba naopak, jak je to zřejmé z našeho textu. Tahanice a a soupeřivé hašteření mezi konfesemi, mocenské zápasy i v malých sborech, kde se chce prosadit lidské ego, to všechno najdeme v církvi a jde z toho strach, protože apoštol ví, co říká: „dejte si pozor, abyste se navzájem nezahubili.“
Jak z toho ven? Apoštol má jedinou radu: „Žijte z moci Božího Ducha a nepodlehnete tomu, k čemu vás táhne vaše přirozenost.“ To přirozené tíhnutí k tomu, co škodí, co ubližuje, co zarmucuje Boha i lidi, to máme v sobě všichni. Ani Zákon to z nás nevypudí, stejně jako Kristem darovaná svoboda z nás neudělá anděly. „Touhy lidské přirozenosti směřují proti Duchu Božímu a Boží duch proti nim. Jde tu o naprostý protiklad, takže děláte to, co dělat nechcete.“ Tak výstižně popisuje apoštol Pavel křesťanskou existenci. Jednou jsme nahoře, podruhé dole, protože naše nitro je prostor, kde není klid, ale boj. Boj o to, zda křesťan bude rozmnožovat skutky lidské svévole – a těch Pavel jmenuje celou řadu, nebo zda ponese ovoce Ducha Božího.
Když antičtí filozofové o přemýšleli o kvalitě lidského života, často zmiňovali vlastnosti či ctnosti, které vytvářejí opravdovou osobnost. Pro Seneku, současníka apoštola Pavla to byla síla, prozíravost, vznešenost, zdraví, svoboda, harmonie a krása duše. Ani vzdáleně něco z toho nenajdeme u apoštola. U něho totiž nejde o mohutnosti člověka, ale o to, co dává Boží duch, Duch svatý. Je to ovoce, které neroste z naší křečovité snahy být ve všem perfektní, ale z nejhlubšího spojení s Pánem Ježíšem Kristem, jak jsme to slyšeli z evangelia: „Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete učinit nic.“ (J 15,5) Jestliže filozof Epiktét chtěl vychovat dokonalého člověka i radou: „Musíš mít vůli líbit se sám sobě“, apoštol Pavel svým přátelům v Efezu píše: „Zkoumejte, co se líbí Pánu.“ (Ef 5,10) Nejde totiž o naše zájmy, ale o věc našeho Pána, nejde o to, abychom se v církvi prosadili, ale sloužili jeden druhému. Je nám vlastní právě to, co máme i jako křesťané společné s celým lidstvem, jež vzdoruje Bohu, totiž tak či onak nahrávat zlu. Stačí jen v tom seznamu jeho projevů, jak jej posílá Pavel Galaťanům si připomenout jen něco: rozbroje, hádky, rozpory, rozkoly a závist. Zatímco to ovoce lásky, radosti a pokoje je převzácným darem, sklon ke skutkům svévole je nám vlastní. Je to tíhnutí k zničení všeho, co Pán Bůh na zemi tvoří krásného a dobrého, církev nevyjímaje. A přece nemusíme tomu přivolit: „Žijte z moci Božího Ducha a nepodlehnete tomu, k čemu vás táhne vaše přirozenost.“
Amen.