Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Matoušovo evangelium na rozdíl od Lukáše nevypráví o pastýřích, kteří jdou najisto do Betléma, protože slyšeli andělskou zvěst: „Narodil se vám dnes Spasitel.“ Matouš vypráví o mudrcích, které sice vede němá hvězda, ale oni nevědí, kam jde dovede. Tito lidé nehledají Spasitele, Zachránce – toho jim tajemná hvězda zvěstovat nedokázala – ale krále, který se narodil. Proto se ptají Heroda: „Kde je ten narozený král Židů?“ A když k němu dojdou, padají před ním na zem, klaní se mu a obětují mu přinesené dary: zlato, kadidlo a myrhu.
Už od narození je betlémskému děťátku přiřčen královský titul, který mu zůstane i na kříži; jediná vina odsouzence na Golgotě je napsána nad jeho hlavou: Ježíš Nazaretský, král Židovský. Je to zvláštní shoda: tento titul mu dává nadšení mudrců od východu, ale také nenávist vojáků, kteří ho bijí holí a s posměšným holdováním: Zdráv buď, židovský králi. Nadšení ovšem dokáže přestřelit a pohrdání zase umí si najít záminku k posměchu.
Kdyby byl Ježíš ponechán jen nám, našim hnutím mysli, tu přejným, tu odmítavým, všechno s tím jeho titulem krále by bylo hodně nejisté. Mohli bychom jen váhat, zda jej královským rouchem přizdobila láska, aby byl důstojnější, nebo pýcha, aby byl o to směšnější. Ale právě náš text potvrzuje, že to v čem se shodují jeho přátelé i nepřátelé, je skutečně pravda.
Ježíš sám o tom ujišťuje. Na pochybovačnou otázku Piláta – a kdo by nepochyboval, když vidí kandidáta smrti, bezmocného a spoutaného – jak to je, dává jednoznačnou odpověď: „Ty sám říkáš, že jsem král.“ Mudrci to tedy nepřehnali a výsměch toho nápisu na kříži to neznehodnotil. Ale jesle, ten začátek i kříž, na němž umírá, to ovšem přemýšlivému člověku hodně komplikují: není tu přece žádná sláva a moc, jen chudoba a hrůza. My jsme si to všechno zpoetizovali a zkrášlili vánočním pozlátkem, abychom se vyhnuli tomu, co patří k vánocům: „Do svého vlastního přišel, ale vlastní jeho ho nepřijali“ – tak stručně vyjadřuje Jan ve svém evangeliu lidské odmítnutí, které známe i z Lukáše, který píše: „neměli pro něj místa.“
Ale ani jesle ani kříž nedokáží jeho královský úřad upřít: proto jsou u jeslí mudrci, kteří mu tento titul dávají. A na kříži volá umírající zločinec slova, která jeho slávu jen potvrzují: „Pane, vzpomeň si na mne, když přijdeš do svého království.“ Jeho kralování nekončí tam, kdo končí jinak všechno, totiž v náruči smrti. Jeho vláda trvá a zvěst o jeho jeslích a jeho kříži, zvěst o lásce, v níž se Bůh v podobě Ježíše z Nazaréta pustil za námi v našem bloudění, ta zvěst otevírá Boží království každému, kdo ji přijme.
A právě teď když slyšíme z jeho úst, že je král, ač se to Pilátovi vůbec nezdá, On sám mluví o svém narození. Tady je skutečně odhalen smysl vánoc, smysl jeho vtělení: „Já jsem se proto narodil a proto jsem na svět přišel, abych svědectví vydal pravdě.“
Nikdo z nás nedokáže říci ani sobě, proč je na světě. Nevíme, proč jsme se narodili; odpovědi sice hledáme, ale vždycky se chvějí nejistotou. Náš život je totiž tajemství, i jeho smysl, který vposledu zná jenom Pán Bůh. Tato pokora patří ústrojně k víře, která dovede vyznat: Vím, komu jsem uvěřil, ale také dovede přiznat, že Božím tajemstvím nerozumí, že nemá vždycky odpovědi na to, co člověka trápí a svírá a že musí také mlčet. Jen Ježíš sám ví, proč se narodil a proč přišel na svět, aniž by něco nadsazoval. On ví, proč tu je a jaký je jeho životní úkol: „Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě.“
Vlastně se není co divit Pilátově otázce: Co je pravda? Jsou pravdy lhářů a pravdy šílenců, pravdy mladých a pravdy starých, pravdy sytých a pravdy hladových – kdo se v tom má vůbec vyznat? Žijeme ve světě, kde pořád pokračuje pestrý výprodej pravd, takže k tomuto zboží už nemáme důvěru. Mnoho lidí poznalo, že to, co měli za pravdu, nestálo za nic, že byli manipulováni lží či polopravdou. A toto zklamání je často bolestnější než zklamání v lásce, protože zasahuje do samé naší podstaty.
Do vánočního času, který jen na chvíli umlčí naše otázky, otázky po smyslu života, slyšíme jistotná slova svého Pána, který ví, že se narodil proto, aby vydal pravdě svědectví. Od chvíle, kdy přišel na svět, totiž víme, co je pravda, pravda, o níž můžeme opřít svůj život. On sám ji shrnul do jediného verše, který zaznamenal Jan: „Nebo tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdo věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný.“
To je ta nejhlubší pravda, dosvědčené dítětem v jeslích i odsouzencem na kříži: že Bůh nás má rád takové, jací jsme. Nevíme přesně, kdy se Pán Ježíš narodil, snad proto, abychom něco z vánoc prožívali každý den. Ale víme, že se narodil jako korunní svědek Boží pravdy, na níž smíme postavit svůj život. Je čemu věřit, je na co se spolehnout, protože pravda, které Ježíš vydává svědectví, nikdy nezklame: Bůh není proti nám, ale je na naší straně, jak už to vyjadřuje jeho andělem určené jméno Immanuel. S námi Bůh. Je s námi na všechny pochybnosti, zoufalosti, je s námi i na ten náš někdy zamotaný život, je s námi i na naše stárnutí ano i na naši smrt.
Amen.