Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Lukášovo vánoční evangelium nám vypráví, že když pastýři uslyšeli zvěst o narození z úst anděla, „Ihned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.“ Ale i když ti andělé zase zmizeli, ta chvála zní dál. Zní z úst dvou starých lidí, o nichž právě tuto neděli, která ještě voní vánocemi, si církev čte. Stáří není právě údobí, které by si člověk vždycky pochvaloval. Simeon a Anna to ostatně nedělají. Oni chválí Boha, když se setkají s narozeným Spasitelem. „Simeon ho vzal do náruči a takto chválil Boha“, slyšíme z Lukášova vyprávění. A o staré, čtyřiaosmdesátileté Anně čteme, že po setkání v chrámu, kam rodiče Ježíše přinesli, „chválila Boha a mluvila o tom dítěti všem, kdo očekávali vykoupení. Jeruzaléma“
Lukáš nám o této pozoruhodné ženě sděluje hodně podrobností: nejen její věk, ale i jméno jejího otce Fanuele, který byl z pokolení Ašerova; území tohoto kmene bylo v nejsevernější části Izraele. Odtud to bylo do Jeruzaléma nejdál. Z té dálky přišla Anna do jeruzalémského chrámu, který se jí stal domovem, z něhož ani nevycházela, jak Lukáš poznamenává, ale „sloužila dnem i nocí Bohu posty a modlitbami.“ Před časem jsem se loučil v krematoriu s pozoruhodnou ženou, dokonce ještě o dvacet let starší než prorokyně Anna. Když se dožila sta let, napsala: „Teď už můžu jen poděkovat, modlit se a spát.“ Starý člověk může být vděčný a může se modlit – a to není málo. Tak to dělala i Anna. A tak sloužila Bohu – jak mohla a uměla.
Jestliže Anna je nazývána prorokyně, Simeon je označen Lukášem jako „člověk spravedlivý a zbožný, který očekával potěšení Izraele.“ Tento muž bral vážně Boží zákon a jeho příkazy i zákazy, a mohl být sám se sebou spokojen, jako mnozí spravedliví a zbožní lidé v Izraeli. I dnes přece si lidé s hrdostí opakují, že v životě nikoho nepodrazili, nikoho v době totality nepráskli a nikomu neublížili; umírající Cyrano na konci známé hry se ujišťuje, že Bohu může ukázat „štít svůj čistý.“ Simeon stojí jinde. Nezůstává u svých viditelných kvalit, nepotěšuje se tím že je hodný a dobrý člověk, ale očekává potěšení Izraele, jež přijde v proroky slíbeném Mesiáši. Očekává jej s velikou dychtivostí, protože s ním je spojen jeho život. „Jemu bylo Duchem svatým předpověděno, že neuzří smrti, dokud nespatří Hospodinova Mesiáše.“
Duch svatý, o němž právě Lukáš píše tolik ve svém druhém spisu, ve Skutcích apoštolských, dává Simeonovi tuto jistotu a také jej vede v pravou chvíli do chrámu, aby se tu setkal s tím, na něhož tak dlouho očekává. A vlastně to tak zůstává dodnes: setkat se Kristem a poznat v něm Spasitele svého života, umožňuje jen Duch svatý, ne naše zbožnost a spravedlnost. Proto Martin Luther vyznává: „Můj rozum a mé síly nestačí, abych v Ježíše Krista, svého Pána uvěřil a mohl k němu přijít, ale Duch svatý mě skrze evangelium povolal, svými dary osvítil a v pravé víře posvětil a utvrdil.“ Nemůžeme se na něj dívat svýma očima jako Simeon, ale v tom, o němž svědčí evangelium, můžeme vidět zrakem víry svého Pána, můžeme ho chválit radovat se z něho.
Před několika dny jsem četl v Lidových novinách článek o nesmyslných vánočních esemeskách, které příjemce jen obtěžují a neříkají nic. Je v tom hodně jízlivé ironie vědoucího novináře, ale náhle se všechno mění v jakýsi radostný úžas, když autor píše: „Jak nepřepsat nejkrásnější vinš, který mi z Hrubé Vrbky na Horňácku poslali Rychlíkovi: „Oči všech tvorů dúfají v Tebe, Pane a Ty im dáváš pokrmů v čas príhodný. Svatý, svatý, svatý Bože, daj, abychom sa opravdově radovali z teho, že sme nebyli ponechaní svéj samotě a opuščenosti na temto světě, že nám byl daný Spasitel a Vykupitel, náš milý Kristus Pán, který je naším bratrem – v všeckém nám podobný – kromě hříchu.““ A ten břitký literát k tomu připíše své Amen. V té prosté jistotě, že nám byl dán náš milý Kristus Pán, jsme i my se Simeonem zajedno. Nemůžeme jako on si jej vzít do náruče, ale můžeme si být jisti, že On má v náruči nás. A můžeme – jako Simeon a Anna – za to Boha chválit. Vždyť – a to je ta hluboká pravda, kterou musí zvěstovat i novinový článek: nebyli jsme ponecháni své samotě a opuštěnosti na tomto světě.
Simeon ví, že jeho život je naplněn a může odejít. Ale jeho slova nejsou provoněna nostalgií hřbitovního kvítí, ale jsou plná radosti. Však ten, kdo vidí v Kristu své spasení, neodchází do nicoty, ale do jeho království. Očekávání, vyhlížení Boží budoucnosti, zápas o naději – to vše je pro Simeona nemalý nárok; je to služba, z níž je teď propuštěn. Bůh sám určil tu chvíli kdy přichází propuštění v pokoji, v míru, který podle apoštola Pavla převyšuje všeliký lidský rozum. Simeon nevěděl, kdy tato chvíle přijde a setká se se svým Pánem, ale v té službě vytrval až dokonce. A v tom je nám, stejně jako Anna, příkladem: oba to nevzdali ani při všech obtížích stáří.
Simeonova služba končí tím, že vydává o děťátku Ježíši svědectví z Ducha svatého. „Mé oči viděly tvé spasení, které jsi připravil před všemi národy, světlo, jež bude zjevením pohanům…“ Tato veliká slova o spáse pro všechny národy a o světle, jež zasvítí pohanům, vůbec nešla dohromady s běžnou židovskou představou Mesiáše. Tem měl pohany spíše zničit a vyvolený národ vysvobodit. Proto oddíl z proroctví Izaiášova o Božím služebníku, jež jsme dnes slyšeli, židovští rabíni nikdy nezmiňují. Že by měl být světlo pohanům? V tom mlčení je už nesouhlas. Ale Simeon nemlčí a zvěstuje Ježíše jako světlo a spásu všem. Je to až jistá provokace takto mluvit v židovském chrámu, ale Duch svatý je Duchem pravdy, ne podbízivosti. A proto i Josef s Marií slyší, že toto dítě bude dělit lidstvo. Jedni o něj zakopnou, druzí skrze něho povstanou. Je znamením, jež Bůh dává člověku, aby se zastavil na zlé cestě vedoucí do záhuby a vykročil cestou života, jež je v jeho Synu. „Ten život byl zjeven, my jsme jej viděli a svědčíme o něm“ – tak to píše apoštol Jan. A Simeon vidí, že on bude znamením, jemuž se budou lidé vzpírat. S tím souvisí i ten meč, který pronikne duši Marie, když její Syn půjde na kříž. Právě na něm se ukáže, co je v člověku, kdy „vyjde najevo myšlení mnohých srdcí.“
Na tom, jehož Simeon drží v náruči, se budou až do skonání světa lidé dělit. Jedni se mu budou vzpírat nejrůznějším způsobem: třeba zpovrchněním celého příběhu o jeho narození, protože člověk si stačí sám a Spasitele nepotřebuje. Ale pak tu budou vždycky i jiní, všelijak zdeptaní, klesající a unavení a přesto Duchem svatým povstávající k nové naději a radosti, že jsme nebyli ponecháni své samotě a opuštěnosti na tomto světě, že nám byl dán Spasitel a Vykupitel, náš milý Kristus Pán, který je naším bratrem.
Amen.