Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku


Kázání 31. prosince 2007

Introit:
Ef 5,20
Čtení:
Ž 23
Text:
1Te 5,18

Když čteme bibli setkáváme se tam s řadou výrazů, které nás směřují k tomu, abychom byli vděčni. Klasik to vyjadřuje příkazem: „vděčný buď!“ Je to právě tento moment v bibli i v našem životě, na co se chceme dnes v kázání soustředit: díkčinění. To oč zde jde, je v kralické bibličtině vyjadřováno různými slovy: jde o díkčinění, díkůčinění i o to díky činiti. Kolikrát čteme např. v oddílech o svaté večeři Páně, že Pán Ježíš Kristus vzal chléb a díky činil. A opět když vzal kalich s vínem, pak díky činil. Mne překvapilo, že toto slovo „činil díky“ je v původním řeckém znění vyjádřené slovesem eucharistiein – a to známe z katolického názvu eucharistie, tj. celé večeře Páně. A biblický slovník mne ujistil, že skutečně původní význam eucharistie je činiti díky.

Dík je možno projevovat různým způsobem. Nám je dnes velice běžný ten, který prostě slovy vyjadřuje vztah, který je v pozadí díkčinění. Řekneme – např. v modlitbě „Děkuji či děkujeme…“ Ve Starém zákoně se oproti dnešku větší důraz kladl na činy. Proto i projev díků měl konkrétnější podobu. Pánu Bohu se tam děkovalo tím, že se mu něco dalo. Ne něco nepatrného – jak to kolikrát vypadá u nás, když prostě jen lacino řekneme „děkuji“ a jdeme dál. To, co se dávalo, to byla – řečeno bibličtinou – „oběť díků.“ Ano, oběť díkčinění – a to toho nejlepšího a nejvzácnějšího co člověk měl. Jen se začtěme do starozákonních předpisů o tom, jak má vypadat oběť díků. Kolikrát je tam zdůrazňováno, že to má být „nejlepší mladý beránek nebo skopec.“ Ne ten, kterého mohu klidně postrádat. Děkování tam skutečně bylo děkování. Ovšemže ne takový dar, kterému dnes říkáme korupce, tj. že si darem někoho podplácím. Biblická oběť byla projevem díků za dar, který jsem dostal. A lidé si tenkrát dovedli spočítat co vše dostali!

Nejde jen o výrazy odvozené od slovy „díky.“ Význam tohoto slova „díkčinění“ je i v pozadí jiných slov, které nacházíme v bibli. Mám zde na mysli to, co se vyjadřuje slovem chváliti – a výzvou chválu vzdávati. A řekneme-li to, hned nás napadne vazba „chválu vzdávati Hospodinu.“ A skutečně: tato výzva „chválu vzdávat Hospodinu“ je v harmonii se výzvou „děkovati Hospodinu.“ V bibli se často obě tyto vazby vyskytují střídavě. To znamená, že v samém jádru chvály je děkování – v prvé řadě Hospodinu.

Od důrazu na děkování a chválu je jen krok k té formě děkování, s níž se setkáváme při zpěvu. Kolikrát čteme v žalmech, že předstupovat máme před Hospodina s díkčiněním a chvalami. Toto díkůčinění se dálo, realizovalo, paktikovalo zpěvem žalmů v zástupu plesajících. A jak to vypadá s našim plesáním při zpěvu žalmů a děkování Hospodinu?

Bible nás vede k tomu, abychom vstupovali do bran a do domu Hospodinova s díkčněním. A jak píše Pavel do města Filipis „skrze modlitbu a poníženou žádost s díků činěním prosby naše by měly být známy Bohu“ To však by neměla být výjimka. A v tom bychom se měli rozhojňovat – jak píše Pavel Kolosenským. A vzdávat chválu s díkčiněním vždy a všude – jak několikrát připomíná apoštol Jan v knize Zjevení. Kdybychom to vyjádřili soudobou terminologii, pak bychom mohli říci, že máme nejen příležitostně Pánu Bohu děkovat za to či ono, čeho se nám dostane, ale že vděčnost Pánu Bohu se má stát charakteristickým rysem osobnosti křesťana.

Biblický pojem díkůčinění nezdůrazňuje jen obecně tento rys osobnosti. Na řadě míst v bibli čteme zcela adresně kam má být naše vděčnost směrována. Aby nebylo mýlky, na prvním místě a zřetelně v celém Písmu je jasně řečeno, že děkovat máme v prvé řadě Pánu Bohu. Stvořiteli a Pánu. O tomto prvém adresátovi našeho díkčinění není nikde ani sebemenší pochybnosti. Stejně tomu je tam, kde je naznačeno, že bychom měli děkovat Pánu Ježíši Kristu za dílo záchrany – spasení.

Kdykoliv se v bibli hovoří o díkčinění, tak je buď výslovně a zřetelně řečeno, že máme děkovat Pánu Bohu, nebo je toto směřování našich díků v podtextu či v pozadí. Máme-li děkovat např. za ty, kteří nám kážou evangelium, za naše učitele na cestě víry, za naše bratry a sestry, za jiné křesťanské sbory atp., vždy je tento cíl možno podřadit pod to hlavní zaměření: děkovat Pánu Bohu.

To se netýká jen církve. Je možno se domnívat, že se to týká i rodiny. Máme-li např. podle výzev apoštola Pavla děkovat za rodinu, manželku, manžela či děti a jiné příslušníky rodiny, pak i to je možno chápat jako konkretizaci díků Hospodinu, „od něhož je každé dání dobré,“ jak na jiném místě připomínají kraličtí.

Biblická zvěst jde ještě dále. Vede nás k tomu, že děkovat máme nejen za dobré věci, ale i za ty, které nevnímáme zrovna s radostí. Naznačuje to mimo jiné i výrok Jobův: Zdali jen dobré věci bráti budeme od Hospodina?

Otázkou, na kterou se chceme v závěru soustředit, je: jak máme chválit a děkovat Hospodinu? Rád bych zde upozornil na jeden způsob, který byl doma v době starozákonní. Tehdy měli izraelité mnoho důvodů děkovat za vše, co se s nimi stalo od chvíle, co je Hospodin vyvedl z domu služby – z egyptského otroctví. A jak to dělali?

Podle tzv. modlitby dayenu zachované v Passach Haggadah to vypadlo asi takto: