Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Z Matoušova evangelia jsme četli o veliké radosti mudrců, ale také o velikém zneklidnění Heroda a celého Jeruzaléma, který slyší o nově narozeném králi. Jsou to zcela protichůdné reakce na tutéž skutečnost. Mudrci, kteří přišli z veliké dálky a z pohanského prostředí, sotva znali slova proroka Izaiáše: „Povstaň, protože ti vzešlo světlo, vzešla nad tebou Hospodinova sláva“ (60,1), ale sklonili se před Spasitelem. „Dal nám poznat světlo své slávy na tváři Kristově“ – tato slova by mohla být také jejich vyznáním. Ti druzí – a to jsou lidé s biblickou výchovou – však žádnou Boží slávu nevidí, snad ani tu hvězdu, jež vede mudrce k děťátku v Betlémě. Apoštol Pavel zvěstuje evangelium a není to žádné chvástání, když střízlivě hodnotí svou práci: „nepočínáme si lstivě ani nefalšujeme slovo Boží, nýbrž činíme pravdu zjevnou.“ On opravdu lidmi nemanipuluje a nezískává je pro sebe, nepřizpůsobuje Boží slovo lidským potřebám a přáním, nevyvyšuje sebe, když je jen služebník Ježíše Krista a jeho pravdy, která se dotýká lidské podstaty. „Tak se před Boží tváří doporučujeme svědomí všech lidí.“
A přece ani ta všechna poctivost, vnitřní ryzost zvěstovatelů Boží pravdy – a Pavel tu mluví nepochybně i jménem svých spolupracovníků – nemusí vůbec znamenat, že světlo evangelia ozáří temnotu lidských životů. Ne proto, že tu schází jakési duchovní založení a člověk na to nemá buňky. Je to mnohem horší: „je-li přesto naše evangelium zahaleno, je zahaleno těm, kteří spějí k záhubě. Bůh tohoto světa oslepil jejich nevěřící mysl, aby jim nevzešlo světlo evangelia slávy Kristovy.“
Někdy si v církvi myslíme, že je třeba evangelium dnešnímu člověku přiblížit, udělat mu je přístupným, nepopouzet jej tím, na co je alergický – a to je zvěst o našem hříchu a jediném vysvoboditeli, Ukřižovaném a zmrtvýchvstalém Ježíši Kristu. Tak se dá falšovat slovo Boží, že je zjednodušíme a zpovrchníme, aby se vyhovělo poptávce po nezávazném duchovnu. Ale při vší této pochybné snaze světlo evangelia zůstává skryto, protože je tu někdo, kdo umí oslepit nevěřící mysl. To nedělá Bůh, jehož vyznáváme jako Otce, ale Bůh světa, jak apoštol nazývá Božího nepřítele, jímž je satan. Ten na světě působí a brání tomu, aby člověk poznal světlo života v Ježíši Kristu. O něm apoštol svědčí, že je „obrazem Božím.“
Všichni lidé jsou stvořeni k obrazu Božímu, jak čteme na začátku Bible a v tom je vlastní důstojnost člověka. Toto určení je Boží záměr, abychom takoví byli, ale ten, za nímž šli mudrci a jehož zvěstuje apoštolská zvěst, je skutečný obraz Boží. Na slavném isenheimském oltáři Matthiase Grünewalda je toto zvěstování mistrně vyjádřeno: Z nebe, kde vládne v slávě Bůh, padá paprsek do očí dítěte, na něž se dívá matka Marie. Tak v Ježíšově tváři vidí podobu toho, který je jinak hříšnému člověk nebezpečný žárem své svatosti. Bůh se nám dává poznat právě ve svém Synu Ježíši. Je to Bůh, který už na počátku tvoří světlo mocí svého slova, jak čteme na první stránce Písma. Zatímco lstivý Bůh tohoto světa člověka světla zbavuje a oslepuje jeho mysl, Bůh věrný a pravý, náš Otec v Pánu Ježíši svým světlem prozářil i ty nejtemnější kouty našeho nitra. Proto můžeme věřit evangeliu, proto můžeme vidět Boží slávu nejen v jeho díle, nad nímž stojíme v úžasu, ale ještě víc v Kristu Ježíši, který se pro nás narodil a pro nás zemřel i vstal z mrtvých. Je to nepochopitelné a je proto jen jedno vysvětlení: „Bůh, který řekl: „ze tmy ať zazáří světlo“, osvítil vaše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy na tváři Kristově.“
Amen.