Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Když člověk dnešní doby chce vědět něco o vzniku života či celého vesmíru, spoléhá na výsledky vědy. Nemůže si všechno ověřit, musí spoléhat na poctivost vědců, na pravdivost jejich pokusů. Zároveň musí ovšem počítat s tím, že to, co je pravdou teď, nemusí platit zítra. A na otázku, jaký je smysl lidského života na světě, proč tu je utrpení a bolest či zda smrtí všechno končí, je odpovědí jen mlčení. Je v tom zároveň přiznání, že na ty největší problémy je náš rozum krátký.
Dávné kultury lidstva hledaly odpovědi v bájích a mýtech. Některé byly velmi prosté, ale jiné dovedou oslovit i dnes. Řekové si vyprávěli o Pandořině skřínce, jež měla zůstat zavřena, ale zlo se z ní dostalo ven a rozlétlo se do celého světa. Člověk je bytost, jež potřebuje světlo, i světlo rozumu, které mu přinesl Prométheus, krutě potrestaný olympskými bohy za svou odvahu. Lidský život však je křehký a určuje jej mocný Osud, jemuž ani tito bohové nedokáží čelit.
Všechny tyto mýty – a je jich nekonečná řada – jsou snad i vznešené, ale pisatel 2. Petrova listu z nich nevychází, i když by se to mohlo lidem docela líbit. A to proto, že to je všechno jen smyšlenka, lidová tvořivost, krásná pohádka, ale ne pravda, z níž se dá žít. Proto apoštol Petr (někteří se domnívají, že to je spíš jeho učedník) píše církvi: „Nedali jsme se vést vymyšlenými bájemi, ale zvěstovali jsme vám slavný příchod našeho Pána Ježíše Krista jako očití svědkové jeho velebnosti.“ Apoštolové nejsou muži vědy, kteří rozšiřují a prohlubují vědecké poznání, nejsou vypravěči hezkých pohádek na dobrou noc, ale jsou svědky, kteří nám sdělují, co viděli na vlastní oči a za čím stojí celým svým životem.
Viděli svého Pána na hoře Proměnění jako očití svědkové jeho velebnosti, jak tu dnes čteme v našem oddílu epištoly: „On přijal od Boha Otce čest i slávu, když k němu ze svrchované slávy zazněl hlas: Toto je můj milovaný Syn, v něm jsme nalezl zalíbení.“ Minulou neděli jsme slyšeli příběh o cestě mudrců za narozeným děťátkem v Betlémě. V církevním kalendáři je tato událost nazývána Zjevení Páně; to proto, že Ježíš se pohanům dal poznat jako král a zjevil jim svou slávu. Dnešní neděle na to navazuje: Ježíš se zjevuje svým učedníkům v dosud neznámé podobě: „byl proměněn před jejich očima, jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě bílý.“ Evangelium vypráví o jeho rozmluvě s Mojžíšem a Eliášem – co všechno to může znamenat, když Starý Zákon je v rozhovoru s tím, v němž přichází naplnění Zákona, novou smlouva! Ale Petr ve svém dopise pokládá za důležité napsat, co Bůh řekl o svém synu. Spolu s ostatními učedníky vidí jeho slávu jako očitý svědek, ale také je posluchačem Božího promluvení: „Tento hlas, který vyšel z nebe jsme my slyšeli, když jsme s ním byli na svaté hoře.“
Zvěst o Ježíši Kristu, které jsme uvěřili, stojí a padá svědectvím apoštolů, kteří viděli a slyšeli. Jestliže dnes mnozí lidé spoléhají na vědu a věří ji, ač na základní otázky odpovědět nemůže, my smíme při vší nezajištěnosti důvěřovat apoštolské zvěsti, která není vymyšlená báje, ale Boží pravda, která životu dává smysl a naději. S nejkrásnějšími mýty či s hlubokým vědeckým poznáním může mít člověk pocit samoty a opuštěnosti, protože všechno, na co spoléhá, jej může nechat na holičkách. Ale Ježíš, jehož známe právě ze svědectví apoštolů, to nikdy neudělá. Ti, kteří jej viděli a slyšeli, nám předávají jeho ujištění: „Já jsem s vámi po všechny dny, až do skonání světa.“
A přece právě apoštolové, kteří viděli a slyšeli, obracejí pozornost církve i k tomu, co je napsáno v Písmu. Oni viděli na hoře Proměnění oslňující světlo Boží slávy na tváři Kristově, my však můžeme ve slovech Písma, ve zvěsti proroků, za níž stojí Duch svatý, mít světlo, které potřebujeme. „Činíte dobře, že se ho držíte; je jako svíce, svítící v temném místě, dokud se nerozbřeskne den a jitřenka vám nevzejde v srdci.“ Dosud Pán Ježíš nepřišel, dosud se nerozbřesklo. Až On přijde – a to je naděje apoštolské zvěsti – vzejde nám všem plné světlo, které zahlédli aspoň na chvíli ti tři na hoře Proměnění. Do té doby nám svítí jen ta svíce prorockého slova, abychom šli Boží cestou a nezabloudili. V Bibli je mnoho prorockých slov; některá nám nejsou zcela srozumitelná, jiná míří do určité dějinné situace, ale všechna jsou Božím promluvením k člověku. „Nikdy totiž nebylo vyřčeno proroctví z lidské vůle, nýbrž z popudu Ducha svatého mluvili lidé poslaní od Boha.“ Není to prázdné mluvení, zní tu hlas téhož Boha, který mluví k Synu a dává mu svou slávu. Ten milostivý Bůh mluví ústy proroka Izaiáše i k nám své slovo – a Petr nám říká „činíte dobře, že se ho držíte“. Držme se ho zuby nehty a přivlastněme si je v odvaze víry: „I kdyby ustoupil hory a zakolísaly pahorky, mé milosrdenství od tebe neodstoupí a smlouva mého pokoje kolísat nebude, praví Hospodin, tvůj slitovník.“
Amen.