Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Text našeho kázání je krátký. Snadno se dá zapamatovat. V tom – a nejen v tom je jeho krása.
V textu našeho kázání jsou v podstatě tři hlavní slova: Naděje, Bůh a sloveso máme. Podívejme se na ně – co znamenají a co nám ve světle Bible říkají do našeho života.
Co je to naděje? V běžném životě je to něco, co je spojeno s vytýčením cíle a cestou k němu. Naději máme na výletě, když si určíme kam chceme dojít a v naději potom k tomuto cíli jdeme. Máme naději, že se k cíli dostaneme.
Naději máme, když se rozhodneme vystudovat určitou školu, studujeme a krok za krokem se blížíme k závěrečným zkouškám. Když je složíme, naše naděje se stává radostnou jistotou. Na podporu takovéto naděje používám někdy přerůzných berliček. Vzpomínám si, že v době, když jsem nastoupil do primy – do první třídy osmiletého gymnázia v r. 1936 v Litoměřicích, klátili jsme ořechy doma pod Koštálovem. Strom byl těsně na severní hrázi pole a my jsme ty ořechy sbírali v kamení. Když již jsme se domnívali, že jsme vše čistě vysbírali, povídala maminka: „Járo, jestli najdeš ještě kopu (60) ořechů, tak dostuduješ“. A tak jsem dále hledal tam, kde již podle našeho předcházejícího přesvědčení nebyla naděje, že ještě něco zbylo. Když se mi pak konečně podařilo najít ten 60. byla maminka jista, že dostuduji. Jako kdyby to studování mělo s těmi ořechy něco společného. Nebo snad šlo o to zjistit, zda budu dost vytrvalý, projevím nezdolnost a nedám se odradit neúspěchem?
Jak bylo řečeno, naděje úzce souvisí s cílem, který přijmeme za svůj. Nemáme-li cíl, je každá naše naděje marná. Můžeme proplout životem jako loď legendárního Bludného Holanďana, který plul svou lodí od ničeho k ničemu. Otázkou však je, který či jaký cíl si zvolíme. Podle toho jaký cíl si zvolíme závisí totiž hodnocení naší naděje. Naději má dvojice mladých lidí, kteří chtějí vstoupit do manželství – že se jim to manželství povede. Naději ovšem měl i Hitler, že si podrobí celý svět. V tomto smyslu není naděje jako naděje.
Název jednoho klasického anglického románu je „Vanity fair“ – trh marnosti. Tak se dá nazvat to, co nám život nabízí. Tisíce marných cílů. Kdopak si dovede vzít poučení ze zkušenosti Alberta Einsteina? Toho jednou vzali do supermarketu, aby si prohlédl, co vše se tam dá koupit. Když vyšel, ptali se ho, co tomu říká. A on řekl: „Nikdy jsem netušil, že existuje tolik věcí, které nepotřebuji.“ A co tedy potřebujeme? O tom nám něco říká druhé slovo našeho textu.
Ze souboru všech možných nadějí se nám zde naznačuje – a v Bibli je to na mnoha místech opakováno – že je možno míti naději v Bohu. Copak to znamená?
Zkusme na to jít krok za krokem. Tím prvním krokem je uvědomění si toho, že uprostřed všeho, s čím se ve svém životě setkáváme, existuje něco, co je důležité, hodnotné a podstatné. Na druhé straně tam je mnohé, co je skoro lhostejné. Když takto půjdeme dále a výše, tj. když opět z toho, co bylo pro nás hodnotné vyloučíme to, co není tak hodnotné, dostaneme se nakonec k tomu, co je nám nade vše cenné. O tom, co je nám nade vše cenné je možno říci, že nám to je posvátné.
Tím posvátným však může být mnohé. Někomu je posvátná rodina, druhému jeho podnik. Třetímu je posvátný národ, v němž žije a dalšímu strana, ke které patří. O tom, co nám je posvátné rozhoduje každý sám osobně.
V našem textu se hovoří o tom, co bylo pro pisatele – a nejen pro něho – tím nejposvátnějším. O tom, se obvykle hovoří jako o bohu. Nezapomeňme však, že i zde tím bohem může být mnohé. Bohem s malým „b“ se může stát učitel, matka. Před deseti lety jsme slyšeli z televize, že „Hašek je bůh.“ Bohem se v průběhu našeho života některým lidem stal Hitler nebo Stalin. Proto náš text upřesňuje: Naději mám v Bohu živém. V tom, o němž hovoří Bible. V tom, který se nám tak zřetelně představil v Pánu Ježíši Kristu.
Ještě dodatek: je jím slovíčko „živém.“ Vyznáváme, že věříme v Boha Stvořitele nebe i země. To by však mohlo znamenat, že věříme v něco, co bylo kdysi v prahistorii – a dost. Proti tomu hovoří náš text. Co to znamená, že je Bůh živý? Bible to říká zřetelně ústy Pána Ježíše Krista:
Ježíš pak odpověděl jim: „Otec můj až dosavad dělá, i jáť dělám.“ (Jan 5:17) V Ekumenickém překladu: „Můj Otec pracuje bez přestání, proto i já pracuji.“ Proto Bible hovoří o tom, že Bůh není Bůh mrtvých, ale živých – těch, kteří dobrovolně spolu s ním spolupracují na jeho díle. Co to znamená, to je možno naznačit příběhem:
Šel poutník do světa cestou necestou. Potkal člověka, který pracoval v lese a ptal se ho, proč to dělá. Jeho odpověď zněla: „Kácím stromy. Za to jsem placen.“ Šel dál a potkal druhého. Ten ty kmeny osekával. I toho se zeptal, co dělá. A slyšel: „Mám rodinu a chci ji uživit. Tak si vydělávám na živobytí.“ Když přišel ke třetímu, viděl, že otesává velký kus kamene. I jeho se zeptal, co dělá. A slyšel: „Stavím chrám.“ Všichni tři dělali na tomto pracovišti, ale ten třetí chápal to, co dělal jako spolupráci s Bohem na jeho díle. Proto může v obou dopisech do Korintu Pavel psát: „Jsme spolupracovníci na Božím díle, a vy jste Boží pole, Boží stavba.“
A jako spolupracovníci na tomto díle vás napomínáme, abyste milost Boží nepřijímali naprázdno, (1 Korintským 3:9 a 2 Korintským 6:1)
K třetímu slovu jen jednu větu: Platí to i o mně? Je proto dobré klást si na každém kroku – vždy a všude – tuto větu: „Mám v tom, co dělám, naději v Bohu živém nebo v něčem jiném?“ Když to, že mám naději v Bohu živém, platí o mně v dané činnosti, potom poznáváme, že naděje, která je v Bohu živém, skutečně nezahanbuje. Přesněji – tak, jak to je zapsáno v epištole Pavla k Římanum 5:5 – „A naděje neklame, (v kralickém znění pak „nadějeť nezahanbuje“) neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán.“
Amen.