Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Ježíš přijíždí na oslátku do Jeruzaléma jako tichý král. Tak jsme to slyšeli z dnešního evangelia. I když mu zástupy ve chvilkovém nadšení provolávají slávu, vůbec nesplňuje tehdy rozšířenou představu vítězného Mesiáše. Neútočí totiž proti pohanům, jak si to mnozí přáli, ale proti těm, kteří znesvěcují Boží chrám kupčením. I když převrací stoly směnárníků, zůstává tím králem, na něhož čekali proroci. Je tichý a pokorný, ale není bezmocným. Má moc Božího Syna, kterou však nikdy neužívá na zničení a zdeptání druhých, ale k záchraně a pomoci těm nejubožejším: Proto Matouš poznamenává: „I přistoupili k němu v chrámě slepí a chromí a on je uzdravil“ (Mt 20,14)
Není králem, který dává o sobě vědět, protože on – tak jej vidí prorok Izaiáš – „nekřičí a hlas nepozvedá, nedává se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí a nezhasí doutnající knot.“ (Iz 42,2–3) Je to pro něj tak snadné, a přece to neudělá. My známe beznadějné případy, ale on nikoli. My snadno zlomíme nad člověkem hůl, ale on nikdy ne, protože za každého člověka dal sám sebe v oběť. Je mu dána moc na nebi i na zemi, jak to řekl po svém vzkříšení učedníkům, když ustanovil křest, ale stále má tvář tichého krále, který tenkrát jel na oslátku do Jeruzaléma.
Jeho slova ze Zjevení Janova to dosvědčují. Jsou určena jednomu ze sedmi sborů prvokřesťanské církve, sboru v Laodikeji. Byl asi ze všech nejhorší ve své vlažnosti a pýše. A přece právě k němu Pán církve přichází jako ten, který stojí u dveří. Jsou zavřené a on tluče jako ten, kdo potřebuje přístřeší a pomoc. Nemusí se tak ponižovat, může dveře vyvrátit, když nikdo dlouho nejde. Má na to právo a má na to sílu. Je král králů a Pán pánů, jak jej vidí tato poslední biblická kniha. Ale on trpělivé klepe a čeká, až člověk otevře. „Hle, stojím přede dveřmi a tluču.“
Je to tichý král a jeho ťukání je tiché, tak tiché, že jej nemusíme brát na vědomí, můžeme je přeslechnout a ignorovat. I ta možnost zůstává, že se nedoťuká a odejde. A člověk zůstane sám se sebou, sám na svůj život a sám na svou smrt. Ale on, který respektuje lidskou svobodu a nikdy neužívá násilí – proto stojí přede dveřmi kdoví jak dlouho – má naději, že aspoň někdo mu otevře. „Zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.“ Tichý král Ježíš, v němž přichází všechna Boží láska, touží po společenství s námi hříšnými lidmi, stojí mu to za to jít až do našeho života, nad nímž neláme hůl, ale jemuž dává naději.
Chce s námi jíst u jednoho stolu, chce mít s námi ten nejužší vztah; svatá Večeře Páně o něm svědčí stále znovu. Ale on tluče na naše dveře i proto, abychom jednou byli s ním podílníky jeho královské moci: „Kdo zvítězí, tomu dám usednout se mnou na trůn, tak jako já jsem zvítězil a usedl s Otcem na jeho trůn.“
On stojí před našimi dveřmi a klepe na nás, abychom věděli, že neskončíme v nicotě, ale usedneme s nim na trůn jeho slávy.
Amen.