Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Ježíš před svým odchodem k Otci slíbil svým učedníkům, že dostanou moc Ducha svatého, aby byli jeho svědky až do posledních končin země. Slib se stal skutečnosti, když o letnicích vzplály nad nimi ohnivé jazyky a oni začali v Jeruzalémě zvěstovat zmrtvýchvstalého Pána všem lidem.
Apoštol Pavel tenkrát mezi nimi nebyl, stejně tak jako jeho přátelé v Korintu. A přece si je naprosto jist, že nebyl o nic ošizen, že ten div se týká celé Kristovy církve v každé době, tedy i nás, jak tu dnes jsme shromážděni. „My jsme nepřijali ducha světa, ale Ducha, který je z Boha, abychom poznali, co nám Bůh daroval.“ Ducha svatého dostali ti, kteří Ježíše znali osobně, aby mohli světu nést evangelium. Ducha svatého jsme však přijali i my, kteří jsme uvěřili tomuto evangeliu a jsme pokřtěni v jeho jménu. A dostali jsme jej, píše apoštol „abychom poznali, co nám Bůh daroval.“ Duch světa, který utváří myšlení Bohu vzdáleného člověka, vede k pýše; Duch svatý naopak vede křesťana k vděčnosti. I když nevidíme na krok, smíme vědět jako žalmista: „Žádná tma pro tebe není temná; temnota je jako světlo.“ (Ž 138,12) To světlo nám Pán Bůh dal ve svém Synu. A Duch svatý nám umožňuje, abychom v něm poznali plnost Boží lásky.
Říká se, že čím je srdce plné, tím ústa přetékají. Když jsme poznali působením Ducha svatého v Ježíši Kristu, ten největší dar pro svůj život, pak – stejně jako apoštolové – si to nemůžeme nechat pro sebe. Mlčící svědek je na nic: „o tom i mluvíme, ne tak, jak nás naučila lidská moudrost, ale jak nás naučil Duch…“ Svědectví o záchraně člověka v Ukřižovaném a Zmrtvýchvstalém Ježíši má znít, ale apoštol dobře ví, že se to od lidí bude odrážet jako hrách od stěny. Ježíšův příkaz nést evangelium všem zůstává v trvalé platnosti, ale nic není člověku cizejší a vzdálenější než evangelium. Vždyť nevychází z lidské moudrosti, naopak ji staví na hlavu. Škrtá všechny představy o našem dobrém srdci; kdyby to byla pravda, Ježíš by nemusel zemřít za hříchy nás všech. A dnešního člověka, který rád koketuje s různými duchovními směry, dráždí ta jednoznačnost evangelia, že v nikom jiném než v Kristu není spásy, že k Bohu nevedou různé cesty, ale jen ten, který řekl: „Já jsem ta cesta, pravda a život.“
To musí popouzet, protože je to zcela nepřijatelné. „Přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha, jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat.“ Může si křtít cédečka či knihy, ale nepochopí, jaký je to nesmysl, protože křest je jen pro člověka, který se odevzdává Ježíši Kristu. Boží tajemství se ani nejcivilnější interpretací nestanou pravdou života tomu, kdo není pod vlivem Ducha svatého. To je třeba vědět, abychom nebyli zaskočeni lidským nepochopením evangelia. Je přirozené, je člověku vlastní, ale nikdy nevíme, kdy nastane chvíle, kdy ten, který s živým Bohem nechce nic mít, vykřikne s žalmistou: „Kam odejdu před tvým duchem, kam uprchnu před tvou tváří?“ Protože Pán Ježíš Kristus má naději i pro člověka, který nic nechápe; posílá své svědky do celého světa.
Amen.