Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Od velikonočních svátků uplynulo 40 dní. Učedníci zažili nanebevstoupení Pána Ježíše Krista. Je možné, že si někteří z učedníků připomněli, že číslo 40 se objevilo již několikrát v historii izraelského lidu a mělo to vždy pozoruhodný význam. Izraelci putovali z Egyptského zajetí přes poušť do země zaslíbené a skutečně se jim tam po 40 letech otevřely dveře do nového života.
Tentokrát uplynulo 40 dní od chvíle, kdy byl Pán Ježíš Kristus ukřižován a po týdnu se sešla skupina učedníků, aby společně uvažovali o tom, co se dělo a co se bude dít dále. A právě při této příležitosti se stalo něco, co si dnes připomínáme. Bible o tom, co se událo, hovoří jako o vylití Ducha svatého. Náš oddíl má v bibli nadpis „Naplnění Duchem svatým“. Jak tomu rozumět?
Termín duch se vyskytuje v bibli od počátku. Aby nedošlo k nedorozumění, že duch a duše jsou dva různé termíny pro tutéž věc, odlišuje hebrejština obě tyto věci ve svém pojmosloví. Duše se hebrejsky řekne „NEFEŠ“. Duch se naproti tomu řekne „RUACH“. Co se ale rozumí termínem ruach?
Výraz Ruach v hebrejštině vyjadřoval „vánek až vítr“. A co je to vánek či vítr? Je to něco, co nevidíme, ale o čem víme, že to je (existuje) a že to něco působí. Jak to víme? Například z toho, že vítr ohýbá větve stromů. Vane-li nám do tváře, poznáme z které strany vane. Když vane, působí na nás tak, jako by nás někdo pohladil. Když je silnější, je vítr s to nás podnítit k tomu, abychom se hnuli z místa. Je dokonce s to tak silně zavanout, že nás přinutí vykročit.
Z tohoto velice názorného podobenství ducha a vánku (větru) je možno dovodit dvojí:
Tím prvním je vybídnutí člověka k tomu, aby se vzchopil a z nečinného stání na místě či sezení se hnul a šel něco dělat. Jak to vypadá v praxi, čteme několikrát ve Starém zákoně. Abraham v Ur kaldejských žil svým klidným, zabydleným životem. Byl však Božím oslovením nejen probuzen, ale dokonce i vybídnut k tomu, aby vstal a šel. Kam? Do země zaslíbené – do Kanaanu. Podobně tomu bylo u Mojžíše. I ten se zabydlel u svého tchána. Jednoho dne však byl vanutím Ducha svatého vybídnut, aby se vzchopil, vrátil se do Egypta (odkud utekl) a vyvedl lid Izraelský z domu služby (otroctví). S určitou mírou odvahy se můžeme domnívat, že něco obdobného se stalo i Davidovi, když slyšel Goliáše, jak haní Hospodina. Duch Boží Davida vybídl, aby se mu postavil a nedovolil, aby byl Hospodin urážen a posmíván.
V uvádění podobných situací, kdy Duch Boží někoho „vyzdvihl ze sezení“ a přiměl k tomu, aby se hnul a něco začal dělat, bychom mohli pokračovat. Můžeme se zastavit u setkání Pána Ježíše Krista s chromým člověkem, který ležel u rybníka Bethesdy. I ten slyšel Ježíšovo slovo „Vstaň, vezmi lože své a choď!“ A on to – ten chromý – vzdor všemu vzal vážně. Vstal a šel – i když se to všem lidem kolem něho zdálo neuvěřitelné.
Ve velikonočním biblickém čtení jsme četli o tom, že se tam náhle strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli učedníci. I zde se setkáváme s vanutím větru, ba dokonce vichru, které je charakteristickým zjevem všude tam, kde jde o sdělení Božího oslovení člověka…
Čteme tam dokonce i o tom, že se jim ukázaly jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden. A z těch, kteří byli takto osloveni, se po té staly „zdroje“ Božího sdělení. Čteme tam, že byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat.
V poněkud modernější formě to můžeme číst např. v posledním čísle Českého bratra:
„Pokud má mít bible vliv, tak především na změnu smýšlení, na porozumění sobě, lidem, světu, na vztah k tomu, co mne přesahuje. Aby se něco změnilo, musela by se překvalifikovat situace a musely by se překonfigurovat vztahy. Je to v podstatě nedělní exodus: člověk přijde tímto posunem o svou soběstřednost; PŘESTANE MYSLET JEN NA SEBE. Změní se perspektiva a přesune se těžiště života.“
Na jiném místě pak čteme: Setkání před Boží tváří –
„Člověk by musel přepustit dokonalost někomu jinému nežli sobě samému a vyrovnávat se s frustrujícím pocitem, že ho druzí lidé dost neoceňují. Člověk by musel přestat spřádat své sítě a nechat se chytit do Boží sítě. Jde o to změnit situaci kvůli Ježíši Kristu.“
Je dobré si připomenout postup toho, co se tehdy o těch prvních svatodušních svátcích dělo: učedníci očekávali Boží oslovení. Chtěli vědět, co mají dělat. Toho, co očekávali, se jim v hojné míře dostalo. A co slyšeli, to sami hned začali dělat. Ve 2. kapitole Skutků apoštolských máme ve druhé její části zcela konkrétní obrázek o tom, jak to vypadlo v praxi. Připomeňme si ho:
Připomeňme si jen, kdo to zde mluví. Petr – statečný učedník Pána Ježíše Krista. Ten, který sliboval: „Pane, s tebou jsem hotov jít i do vězení a na smrt“ (Lukáš 22,33) a nakonec ho třikrát zapřel. Petr uvěřil Ježíši Kristu – uvěřil neuvěřitelnému – že mu Ježíš odpustí. A on mu skutečně odpustil. Semínko víry zde zapadlo skutečně hluboko do Petrova srdce. A ten, kterému Pán Ježíš jeho selhání odpustil, má nyní odvahu – odpoledne v první den svatodušních svátků, po naplnění Duchem svatým – veřejně vystoupit a promluvit tak, jak jsme slyšeli, že ve Starém zákoně oslovil Hospodin řadu lidí: „Vstaň a choď!“. A ten chromý skutečně vstal a šel…
Petr Pokorný v knize Den se přiblížil… (Mýto,2007) píše: „všechno, co odpovídá jeho (Boží) vůli (Bůh) posiluje svým Duchem.“
Náš text to říká srozumitelně: „Tento člověk, kterého tu vidíte a poznáváte, uvěřil v jeho jméno, moc Ježíšova mu dala sílu a zdraví – a víra, kterou jméno Ježíšovo v něm vzbudilo, úplně ho uzdravila před vašima očima.“
To druhé, co si z podobenství o biblickém pojetí ducha (ruach) můžeme odvodit, je jiného rázu. Týká se směru, odkud a kam vítr věje. Dosud jsme věnovali pozornost tomu větru, který vychází od Hospodina a směřuje k milování (podle dvojpřikázání lásky). Jsou však i jiné duchovní zdroje a směry vanutí ducha. Nazvěme je v protikladu k duchu svatému duchem nesvatým. I s tím se v bibli setkáváme. Dokonce hned na začátku. Jen si všimněme, o čem hovoří: Gn 3,5: Neposlouchejte Hospodina a choďte podle žádosti svých očí a „budete jako bohové“. Otevřou se vám oči a bez ohledu na to, co říká Hospodin, sami si budete určovat co je dobré a co je zlé.
A proč o tom hovoříme právě o svatodušní neděli? Třeba i jen z toho důvodu, abychom si nemysleli, že všechno, co se označuje jako duchovní, je automaticky dobré, svaté a žádoucí.
Amen.