Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Pán Ježíš Kristus poslal své apoštoly ke všem národům s pověřením, aby mu získávali učedníky a křtili je. Všichni, kdo uvěřili a byli pokřtěni, vytvořili společenství církve. A ta slyší v každém místě a v každé době stejné ujištění svého Pána jako první Ježíšovi přátelé: „Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, nese hojné ovoce.“
I když Pán Ježíš neřekl, jak si to máme představit, apoštol Pavel byl přesvědčen, že ovoce Ducha svatého, tedy jeho viditelné působení v životě křesťana, se projevuje láskou, radostí, pokojem, trpělivostí, laskavostí, dobrotou, věrností a sebeovládáním. (Ga 5,22) Tak to napsal sborům v Galacii. Ale to neznamená, že to vše se děje automaticky, bez naší opravdové vůle, aby byl oslaven Otec v nebesích, jak o tom mluví Pán Ježíš. Kdyby tomu tak bylo, apoštol by nepsal v listu do Tesaloniky, jehož závěr jsme teď četli, tolik důležitých rad, jak se má naše spojení s Kristem až hmatatelně projevit v našich postojích a v našem jednání mezi sebou, v církvi a ve sboru.
Dnes se často mluví o krizi autority. Ta je patrná snad všude: v rodinách, ve škole, i ve veřejném životě. A všichni cítíme, že to není nic dobrého, když není k nikomu a k ničemu respekt. Ale v církvi to tak být nemůže: „Žádáme vás, bratři, abyste uznávali ty, kteří mezi vámi pracují, jsou vašimi představenými v Kristu a napomínají vás. Velmi si jich važte a milujte je pro jejich dílo.“ Tímto požadavkem se začíná, protože teprve v tomto ovzduší úcty, vděčnosti a lásky je možné potěšovat i varovat před nebezpečím a také se uchránit netrpělivé popuzenosti vůči těm, kdo nám takříkajíc „nesednou“: „Klademe vám na srdce, bratří, kárejte neukázněné, těšte malomyslné, ujímejte se slabých, se všemi mějte trpělivost.“
I když je křesťan spojen s Kristem jako ratolest s kmenem, nestal se tím už andělem, ale zůstává člověkem, všem bídám poddaným. A to i v církvi, kde si dokáže vyřizovat různé účty s tím, kdo mu ublížil. Proto apoštol právě členům tesalonického sboru píše: „Hleďte, aby nikdo neoplácel zlým za zlé, ale vždycky usilujte o dobré mezi sebou a vůči všem.“ Je v tom výzva, abychom se vědomě snažili se vší silou a energií o to, co je jedině správné. Krásné a hojné ovoce, které má oslavit nebeského Otce, nedozraje bez naší upřímné snahy.
Když církev o letnicích dostala Ducha svatého, nad každým apoštolem hořel ohnivý plamen. V jistém smyslu hoři v každém společenství, které vyznává Ježíše Krista jako zmrtvýchvstalého Pána. Ten plamen je výraz pro tajemnou přítomnost Ducha svatého, který se projevuje různými dary, které on dává, jak sám ráčí. Nemůžeme jej sami rozžehnout, ale můžeme jej uhasit svou leností a nevěrou. I to co, nám Duch svatý dává, můžeme znehodnotit svým nezájmem. Proto apoštol žádá: „Plamen Ducha nezhášejte, prorockými dary nepohrdejte!“ I tady je zmíněna naše odpovědnost.
Přitom křesťanský sbor není společenství, které něco hromadně papouškuje; je vedeno k tomu, aby uznávalo ty, kdo v něm vedou práci evangelia, nikoliv však k tomu, aby přestalo užívat zdravý rozum, který je Božím darem. „Všecko zkoumejte, dobrého se držte, zlého se chraňte v každé podobě.“
Není toho málo, co apoštol i na nás žádá, abychom dosvědčovali své spojení s Kristem. A je to těžké: stále se radovat, bez ustání se modlit, za všechno děkovat. Jako by tu znělo: usilujte, snažte se. To je stále obsahem apoštolových rad, které nám klade na srdce. Ale tím, co máme dělat, se nekončí. Končí se přáním, aby to, na čem všechno záleží, učinil Pán Bůh sám; aby nás zachoval bez úrazu a poskvrny až do příchodu Pána Ježíše Krista. A také ujištěním, že ten, který si nás povolal, který za všechno převzal tu poslední odpovědnost, to dokáže. „Věrný je ten, který vás povolal, on to také učiní.“
Amen.