Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Když jsme četli oddíl ze Skutků, slyšeli jsme o člověku, z něhož jde strach. Je posedlý touhou vyhladit ty, kteří vyznávají Ježíše. Je to fanatik, v němž není snad ani kousek lidskosti. Nejen že vyhrožuje, ale také jedná: získá si úřední svolení, aby mohl muže i ženy vést v poutech jako zločince do vězení. Měl mezi křesťany tu nejhorší pověst: „Pane, mnoho lidí mi vyprávělo o tom člověku, kolik zla způsobil bratřím“ – tak to říká Annaniáš i svému Pánu, který jej k Saulovi posílá.
A teď tento muž, který už se dávno jmenuje Pavel a je apoštolem, vyslancem Ježíše Krista, o tom všem píše svému příteli Timoteovi. Bez jakékoliv snahy si vylepšit životopis potvrzuje vyprávění Skutků. „Byl jsem rouhač, pronásledovatel a násilník.“ Když má člověk takovou minulost, není to nic, čím by získával body. Však leckdo může právem pochybovat, zde se takový člověk může změnit, když v sobě má tyto temné geny druhým ubližovat a terorizovat je.
Apoštol Pavel však nemluví o tom, že se sám změnil, ale že došel slitování. Neoslavuje sám sebe, svou vůli udělat ze sebe pořádného člověka. On mluví o Ježíši Kristu, který přišel na svět, aby zachránil i toho nejhoršího hříšníka. Z toho, v čem byl, se nevypracoval vlastními silami: „Děkuji našemu Pánu, který mi dal sílu, Kristu Ježíši, že mě uznal za spolehlivého a určil ke své službě.“ On je ten, který všechno mění a z nepřítele evangelia činí svědka své milosti. A tomu divu apoštol Pavel říká milost. Je to něco nepochopitelného, nezaslouženého, ale navýsost skutečného. On sám je toho dokladem. „Ježíš Kristus právě na mě ukázal všechnu svou shovívavost jako příklad pro ty, kteří v něho uvěří a dosáhnou věčného života.“ Jako by měl Timoteus a každý čtenář tohoto strhujícího vyznání získat naději. Řecké slovo, které v našem překladu zní shovívavost, lze stejně správně přeložit jako trpělivost. Zatímco my býváme s lidmi rychle hotovi, On nikoli. Jeho láska k nám není prchavá emoce, ale má výdrž, nedá se znechutit ani našimi zlými sklony, našimi vlastnostmi, našimi hříchy, které málokdy dovedeme tak otevřeně přiznat jako apoštol Pavel. A není to žádný duchovní striptýz, když mluví o svém dřívějším životě a není to u něj žádný přehnaný pocit viny, když říká: Já k těm hříšníkům, které přišel Kristus zachránit, patřím na prvním místě.
Když přicházíme ke stolu Páně, vyznáváme, že sami nemáme sílu se změnit, ale že tu sílu dává On. Že sami se zachránit nedokážeme, ale Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil všechny zbloudilé ovečky. A že má s námi velikou, nezměrnou trpělivost, která je naší jedinou naději pro nás i pro celý náš svět. Když z rouhače, pronásledovatele a násilníka učinil Kristus svého apoštola, je to příklad a dotvrzení toho, že jeho moc je větší než to zlé v nás. A smíme si důvěřivě opakovat – i v dnešní době, kdy se zlo množí jako houby po dešti: „Milost Páně se nadmíru rozhojnila, a s ní i víra a láska v Kristu Ježíši.“
Amen.