Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
V ekumenickém překladu bible jsou jednotlivé oddíly rozděleny redakčními nadpisy, které nejsou součástí původního textu. Je to tak většinou přehlednější, ale musíme také dávat pozor, abychom neztratili souvislost. Mechanicky bychom četli: „Nasycení pěti tisíců“ a vzápětí: „Když to Ježíš uslyšel, odplul lodí na pusté místo, aby byl sám.“ Jenže to bychom se nedověděli: Proč chtěl být Ježíš sám? A co vlastně uslyšel? Proto čtěme ještě co bylo předtím: „Janovi učedníci potom přišli, odnesli jeho tělo a pohřbili je; pak šli a oznámili to Ježíšovi“ (Mt 14,12).
Tak tedy Ježíš právě mluvil s lidmi, kteří mu oznámili, že na příkaz Heroda byl popraven Jan Křtitel: člověk, který připravoval Ježíšovo vystoupení, který jej pokřtil – člověk, kterého Ježíš jistě považoval za přítele. Může nás tedy překvapit, že po takové zprávě Ježíš chtěl být chvíli sám? Kdykoli člověk ztratí někoho blízkého, potřebuje přece čas, potřebuje prostor, aby se s tím mohl vyrovnat.
Jenže – zástupy o tom uslyšely a přišly za ním. Přišly pěšky, zdůrazňuje Matouš, a to stojí za úvahu. Na lodi se přece obvykle cestuje přímo a rychleji, zatímco ti, kdo vodní plochu obcházejí, jsou pomalejší. Ale zde tomu bylo naopak. Když Ježíš dorazil na místo, zástupy ho už čekaly! Co je tak pohánělo? Jaká tužba jim dávala takovou sílu a zrychlovala jejich kroky? Nebyla to náhodou stejná zpráva, která uvedla do pohybu Ježíše – totiž zpráva o smrti Jana Křtitele? Nespěchali náhodou za Ježíšem v naději, že když jeden prorok zemřel, druhý ho nahradí a pomstí? Je dobře známo, že Židé v tehdejší době velmi těžce nesli římskou nadvládu, i takové vládce, kteří byli s Římany zadobře, jako třeba Heroda. Asi to není náhoda, že právě o Herodovi nám Matouš vyprávěl před malou chvílí: když se totiž Herodes dozvěděl o Ježíšových podivuhodných činech, řekl si: „To je Jan Křtitel, který vstal z mrtvých!“ (Mt 14,2). Herodes dobře věděl, že Jana Křtitele nechal zabít neprávem. Bál se, že se lid pomstí a že právě Ježíš je takový lidový mstitel. Herodovy obavy jistě nebyly jen tak bezdůvodné; on dobře věděl, co se mezi lidmi šušká, a proto nemůžeme úplně vyloučit, že mnozí Židé viděli v Ježíšovi prostě pokračovatele Jana Křtitele, a spojovali s ním své naděje v politický převrat.
Evangelista Matouš nám takový výklad zpočátku i docela dobře umožňuje, když vypráví v jediném verši, jak jednal Ježíš, když uslyšel o Janově smrti, a vzápětí zase, jak jednaly zástupy: Když to uslyšely… Používá tedy stejnou slovesnou vazbu. Jenže o pár vět dále se na naši otázku odpovídá ještě jinak: Uzdravoval jejich nemocné. To znamená, že tím hlavním, co lidi hnalo za Ježíšem, přece jen asi nebyla touha připojit se k lidovému povstání proti Herodovi, nýbrž naděje na uzdravení jejich blízkých. To, co zástupy slyšely, byly totiž také zprávy, že i jinde Ježíš uzdravoval nemocné. Tak či onak, v tomto případě musíme ještě více žasnout nad velikostí naděje a víry těchto lidí: vždyť museli dopravit své nemocné daleko za Ježíšem, a přitom byli většinou chudí – víme, že šli pěšky – a museli je tedy převézt jak se dalo – na oslu?, na vozíku? – nebo třeba i přenášet na nosítkách.
Ježíš je nemohl odehnat. Bylo mu jich líto. Nezůstal uzavřen ve svém soukromém zármutku kvůli Janu Křtitelovi, ale věnoval se starostem těchto lidí – uzdravoval jejich nemocné. Poskytl nám tak příklad jednání, o němž svědčí i naše rčení: „sdílená bolest je poloviční bolest.“ Ovšem to naše rčení není ještě dost výstižné, protože Ježíš nesdílí bolest tak, že by o ní mluvil (aspoň Matouš tu nemluví o žádném kázání), ale prostě jenom jedná: uzdravuje nemocné.
Herodes – a snad i někteří ze zástupů – tedy Ježíše považovali za proroka, pokračovatele Jana Křtitele, hlasatale nového království. A na druhé straně pro mnohé poutníky to byl prostě léčitel – jeden z mnoha, kteří v těch dobách chodili po kraji a dávali lidem naději na uzdravení, ať už s většími či menšími úspěchy. Ovšem mýlili se všichni. Kdyby byl Ježíš vůdcem lidové vzpoury, nerozdával by chléb, ale zbraně. A kdyby byl profesionálním léčitelem, nerozdával by chléb, ale vybíral by peníze.
A takhle překvapivě Ježíš nejedná jenom zde. Celým evangeliem prochází tato otázka: Co je to za člověka? Odkud se bere jeho podivná moc? Ale Ježíš nám to moc neusnadňuje. Často odpovídá způsobem, který zase jen vyvolává další otázky.
Připomeňme si na prvním místě aspoň Jana Křtitele, o kterém již byla řeč. Když seděl ve vězení, propadl pochybnostem, a vzkazoval Ježíšovi: „Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“ (Mt 11,3). Když Ježíš utišil bouři, lidé se ptali: „Kdo to jen je, že ho poslouchají větry i moře?“ (8,27). Farizeové zase přemýšlejí: „On vyhání démony ve jménu knížete démonů.“ (9,34). A v Nazaretu se sousedé rozčilují: „Což to není syn tesařův?“ (13,55) Ti všichni v něčem vidí dobře, ale v tom podstatném se mýlí: nerozumí plně, kým Ježíš je.
Ale evangelista Matouš nechává promluvit ještě někoho jiného – nejen farizeje, nebo sousedy z Nazaretu, nebo užaslý dav, nebo Heroda. Na onu otázku, kým vlastně Ježíš je, kupodivu daleko přesněji odpovídají lidé, od kterých bychom to nečekali: dva posedlí, či přesněji démoni, kteří v nich sídlí, se brání Ježíšově přítomnosti a křičí: „Co je ti po nás, Synu Boží?“ (8,29). A později dva slepci prosí: „Smiluj se nad námi, Synu Davidův!“ (9,27) Posedlí a slepí: to jsou ti, kteří rozumějí a vidí daleko lépe než ostatní: totiž že Ježíš je Synem Božím; a že je mu určena role krále, jako potomkovi legendárního krále Davida.
A asi není náhoda, že tito svědkové mluví vždycky ve dvojici. Je v tom spíše záměr evangelisty Matouše, protože v podobných příbězích u Marka čteme pokaždé jen o jednom svědkovi: o jednom posedlém či o jednom slepci. Matouš patrně chtěl přiblížit svou zvěst svým posluchačům, kteří vyrostli v židovském prostředí, a tak dobře znali starou zásadu: v ústech dvou svědků je pravda. V zájmu svého zvěstování Matouš bez velkých rozpaků udělal z jednoho posedlého dva, a také připojil ještě jednoho slepce, aby ještě více zdůraznil, co se tu o Ježíši vypovídá.
Konec konců, nejsou snad dva němí svědkové přímo v našem vyprávění – totiž ty dvě ryby? Ale teď vážně: už dlouho si vykladači lámou hlavu nad tím, proč Matouš uvádí právě tato konkrétní čísla: „pět chlebů a dvě ryby“. A podle jednoho z rozšířených výkladů i tímto skrytým způsobem chce Matouš podat odpověď na onu všudypřítomnou otázku, kdo je vlastně Ježíš. Jakoby Matouš řekl: Ježíš je novým Mojžíšem! Jen si vzpomeňte, že těch chlebů bylo pět, právě jako bylo pět knih Mojžíšových. A že se také všechno odehrává na poušti: vždyť i Mojžíše lidé následovali na poušť.
Vidíme tedy, že odpověď na otázku, kdo je Ježíš, vůbec nemusí být jasná a jednoznačná. Jak na tyto otázky, obavy i naděje, rozpaky i rozhořčené útoky reaguje sám Ježíš? Někdy se zdá, jakoby mluvil v hádankách. Například Janu Křitelovi vzkazuje: „Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium.“ Někdy zase Ježíš žádá, aby se o něm vůbec nemluvilo. V Nazaretu mluví sám o sobě jako o prorokovi, který není nikdy doma vítán. A když Ježíše hledají jeho nejbližší příbuzní, odpovídá: „Kdo je má matka a kdo jsou moji bratři? Ti, kdo činí vůli mého otce v nebesích, to je můj bratr, má sestra i matka.“
Je to celá série otázek po Ježíšově původu, autoritě, identitě, a celá série odpovědí, někdy jednoznačných, ale jindy zase vyhýbavých, nejasných, nepřímých. A tak i náš příběh o nasycení tisíců můžeme a máme číst jako jednu Ježíšovu odpověď. Herodes se bál, že Ježíš je lidový mstitel, ztělesněný Jan Křtitel. Ale Ježíš jakoby mu odpověděl tím, co udělal: nepostavil se do čela ozbrojeného davu a nevyrazil proti hradbám města, ale naopak, odešel na poušť, do ústraní. A když i tam ho dostihly zástupy, odpověděl jim na jejich otázky a tužby láskou a sdílením jejich bolesti. A když se učedníci starali, co si počnou s hladovým lidem na pustém místě, odpověděl jim srozumitelným činem: dal lidu chléb, tak jako Bůh dal manu Izraeli na poušti.
Tak se znovu přihlásil ke svému Otci v nebesích. I když sám o sobě někdy nemluvil přímo, v jednom muselo být vždycky jasno: všechno dobré, všechna zásluha patří jen Otci v nebesích. Žádná gesta ani šarlatánství, žádná magická formule: jen prosté požehnání nad chlebem – takové, jak se ho v židovském národu každé dítě učí už odmalička. A všimněme si ještě toho, jak překvapuje učedníky: „Dejte VY jim jíst!“ Ježíš neříká: „Nebojte se, já to zařídím, mám přece spojení do nebe.“ Ne, celá ta záležitost je popisována až podezřele věcně, prostě, bez velkých slov. Stačí, když se všichni zapojí a nečekají na záchranu s rukama v kapsách.
Proč nám to tedy připadá tak zázračné? Prostě jen proto, že se tu vyskytují příliš velká čísla. Protože umíme příliš dobře počítat. Protože neznáme jinou aritmetiku než tu, která začíná od nuly. Ale Ježíš říká: „Dejte vy jim jíst!“ To znamená, že to je možné. Že je možné poradit si s problémy zdánlivě neřešitelnými. Že se můžeme naučit aritmetiku, ve které dělením se nezmenšuje, ale sčítá, i dokonce násobí. Vyšší matematiku, kde vedle čísel fungují nevyčíslitelné faktory lásky, vzájemnosti a solidarity – kde vzájemné sdílení vede k vzájemnému obohacení.
V tom je, mimochodem, i vysvětlení oné početní nesrovnalosti. Ono to upřímně řečeno ani není moc pravděpodobné, že by se v takovém davu lidí našlo jen pět chlebů a dvě ryby. (Smysl těch čísel, jak jsme již slyšeli, je spíše symbolický.) Copak je vůbec myslitelné, že by tolik lidí vyrazilo daleko do pustých končin, a vzali si s sebou tak málo jídla? Věděli přece, že bude obtížné jídlo sehnat, a měli s sebou také nemocné; museli přece počítat s tím, že se o ně budou muset postarat. Ale teď, když lidé viděli, že Ježíš nejí sám, ale dělí se s učedníky, a oni zase ze svého rozdávají dál, prostě ho napodobili – a proto v davu nikdo nezůstal hladový. Zázrak, který se stal, nepochybně nebyl namířen proti přírodním zákonům, ale proti lidské sobeckosti.
A ono to funguje, a nejen křesťané, ale i lidé kolem nás to dobře vědí. Vědí to třeba pracovníci humanitárních organizací, když vyhlašují sbírky ve prospěch lidí postižených válkou nebo přírodními katastrofami. Například v Holandsku v roce 1992 byla vyhlášena sbírka pro první uprchlíky z válečných oblastí v bývalé Jugoslávii. Sbírka na ubytování, potraviny, lékařskou a odbornou péči. A bylo to jako zázrak: za první den se vybralo přes půl miliónu guldenů, což bylo tehdy přes osm miliónů našich korun. Zdá se nám to moc? A přitom to nebylo nic jiného než pohotová reakce lidí, kteří vzali vážně Ježíšova slova: „Dejte VY jim jíst.“ Je zbytečné čekat na pomoc shůry. Říká se: „Člověče, přičiň se a pánbůh ti pomůže.“ Ano, ale i toto lidové rčení lze ještě upřesnit: „Člověče, pomáhej lidem a Pán Bůh vám všem pomůže.“ Je zbytečné čekat na zázraky, stačí vykročit a přiložit ruku k dílu, a Bůh se k dobrému dílu přizná. Neboť taková je jeho vůle – jak o ni prosíme v Otčenáši – aby každý dostal chléb svůj vezdejší.
Amen.
Jan A. Dus