Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Nebeský chléb, mana, kterou dostali Izraelci na poušti, je dosvědčením Boží péče o lid, který si to vůbec nezaslouží. Bůh sytí ze své nepochopitelné milosti ty, kteří reptají a nemají v sobě ani špetku vděčnosti za to, že byli vyvedeni z egyptského otroctví. Žádná radost ze svobody, kterou jim Bůh zázračně otevřel, jen hořké vzpomínky na to, jak se mohli nacpat u plných hrnců masa. Na to vzpomínají, ne na skutky Hospodinovy. A Boží vysvobození je jim jen důvodem k obviňováni Mojžíše a Arona: „Vždyť jste nás vyvedli na tuto poušť, jen abyste celé toto shromáždění umořili hladem.“ (Ex 16,3) Ti lidé jsou Bohu celým svým myšlením naprosto vzdáleni – a Bůh je přesto nasytí a dá jim to, co potřebují.
Náš oddíl z Janova evangelia o nasycení pěti tisíců lidí se právě v tom shoduje se starozákonním příběhem, že i zde je neporozumění a vnitřní nepochopení. Dokonce tak veliké, že Ježíš zůstává sám, zcela sám; to jsou poslední slova tohoto oddílu. Opuštěnost Syna Božího je jen důkazem toho, že nenajde ani v tom velikém množství lidí, které nasytí, skutečnou víru. Ti lidé jsou z Galileje, tak jako byl on, ale jsou mu zcela vzdáleni svým povrchním myšlením, takže i tady platí smutné zjištěni z úvodu Janova evangelia: „jeho vlastní ho nepřijali.“ (J 1,11)
Jdou za ním, ale ne proto, že mu věří. Jan uvádí jiný důvod: „poněvadž viděli znamení, která činil na nemocných.“ Kdo by se nezajímal o zázračného lékaře? Ježíš uzdravuje, ale to není to nejdůležitější; je to jen znamení, které může rozpoznat pouze víra. Znamení, že Bůh sám tu jedná ve svém Synu, před kterým se máš sklonit v pokoře, jehož máš chválit a děkovat mu. Zůstane–li člověk jen u toho uzdravení, toto Boží znamení, Boží směrník, který ukazuje k Ježíši, je nepochopen a přehlédnut. Zástup jde za Ježíšem, protože viděl, že léčí nemocné. Je to cesta zvědavosti, ne cesta víry.
O nasycení zástupů vyprávějí i tři ostatní synoptická evangelia, ale Jan zmiňuje, že byly blízko velikonoční svátky. Právě tehdy židé jedli velikonočního beránka při paschální hostině. Ale Janovi je vlastní vést své čtenáře k hlubším významům ve svém vyprávění. Jako bychom si tu i my měli připomenout chvíli, kdy Ježíš, který teď dává rybu a chléb zástupům, bude podávat chléb a víno svým učedníkům jako důkaz své lásky při poslední Večeři. On řekl, že chléb je jeho tělo a víno jeho krev. Je to tajemství, které se nedá vysvětlit. Ale stejně tak je nevysvětlitelné, že to, co prochází jeho rukama, stačí pro všechny a ještě zbude. V pohádce je třeba říct aspoň to: Hrnečku vař, aby se něco dělo. Ale tady se to děje bez jakýchkoliv tajemných slov, všechno je zcela prosté a civilní: Ježíš děkuje Otci a dává lidem. Těm, kteří ho nechápou, kteří mají o něm své představy, těm, kteří si to nezaslouží, kteří to berou samozřejmě a možná ani neznají nějakou vděčnost.
I toto nasycení bylo znamení Boží lásky, která myslí nejen na naši duši, ale také na naše tělo. On ustavičně dává – nechává vzcházet slunce na dobré i na zlé a svlažuje deštěm spravedlivé i nespravedlivé. Všichni, kdo nad takovou štědrostí žasnou, slyší výzvu žalmu: „Ti ať vzdají Hospodinu chválu za milosrdenství a za divy, jež pro lidi koná; dosyta dal najíst lačným a hladovým dal plno dobrých věcí.“ Zdá se, že mezi těmi, které Pán Ježíš nasytil, se tihle lidé nenašli, aspoň Jan o nich nemluví.
Ale jako jediný z evangelistů nás informuje o tom, jak i toto znamení bylo nepochopeno. „Když lidé viděli znamení, které Ježíš učinil, říkali: Opravdu, je to ten Prorok, který měl přijít na svět.“ To zní dobře a uznale, jako by tu promluvila víra. Mojžíš totiž na konci svého života slíbil Izraeli: „Hospodin tvůj Bůh ti povolá ze svého středu, z tvých bratří proroka, jako jsem já. Jeho budete poslouchat.“ (Deut 18,15) Ale ti lidé, kteří si Ježíše chlebodárce spojili s touto velikou mesiášskou postavou, Ježíše poslouchat nemínili. Chtěli se ho zmocnit a provolat jej králem, zapříst ho do svých politických plánů, využít jeho schopností podle vlastního uvážení. A proto Ježíš odchází. Nenašel víru, která by jej přijala v pokoře, ale pýchu, která s ním chce manipulovat. A není to jen zpráva z doby Ježíšovy. Mnohokrát se i církev snažila Ježíše ovládnout svým posvátnem, svými rituály či svými myšlenkovými systémy. Od těch, kteří se jej snaží zmocnit, on odchází. K těm však, kteří po způsobu Petra, u vědomí svých slabostí a ubohostí volají: „Odejdi ode mne, neboť jsem člověk hříšný“, k těm se sklání a s těmi zůstává, aby jim otevřel dveře svého království.
Amen.