Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí přátelé,
v oddílu, který jsme přečetli, se mluví o postu, a to je něco, co se v moderní době příliš nepěstuje. Snad ještě dieta, kterou předepíše lékař, to je běžná věc. Ale když se někdo postí – dobrovolně se omezuje? V naší blahobytné společnosti vypadá takový člověk jako podivín. Chceme-li v dnešní době pochopit, k čemu je půst, musíme si pomáhat ještě jinými příběhy, třeba i takovými, kde se o Bohu nebo náboženství vůbec nemluví.
Jedním takovým příběhem je příběh o dvou námořnících, kteří se jako jediní zachránili na člunu po ztroskotání lodi. Bylo bezvětří a oni byli bezmocní: nezbývalo jim než čekat na záchranu. Rozpočítali si zásoby vody a potravin, rozdělili je na půl a stanovili si denní dávky tak, aby jim jídlo vydrželo co nejdéle. Ale dny ubíhaly, a záchrana nikde. Když už nic nezbývalo, začínali si zoufat. Ale v tom jeden z nich, ten starší, povídá: „Podívej, co jsem našel!“ A vytáhl odněkud z kouta ještě jednu krabici s jídlem. I tohle jídlo si rozdělili a vydrželo jim ještě pár dnů, a nakonec je objevila loď, která plula náhodou kolem. A ten mladší námořník se nikdy nedozvěděl, jak to vlastně bylo: že si ten starší celou dobu utrhoval od úst, a odkládal do té krabice, a že tak tajně, ze svého podílu, naspořil to jídlo, které potom jakoby náhodou našel.
Oba námořníci hladověli – oba šetřili zásoby z holé nutnosti – ale jeden z nich se navíc postil, protože hladověl dobrovolně, tajně a ve prospěch druhého. Kvůli svému druhovi se zřekl části svého podílu, a přitom – a to je opravdu pozoruhodné – se postaral o to, aby se to ten druhý ani nedověděl.
Jaký je to rozdíl ve srovnání s pokrytci, o kterých mluví Ježíš podle Matouše! Ti, když se postí, dávají všem najevo, jak moc trpí, tváří se utrápeně, aby celý svět viděl, jak hrozně se obětují, jak pečlivě dodržují náboženské předpisy. Kdepak, říká Ježíš, vy, když se postíte, dělejte to jinak! S veselou tváří, jakoby nic. Pokrytci navenek předstírají, že hrozně trpí, ale ve skutečnosti se radují z toho, že je ostatní obdivují. Vy však buďte veselí, navenek i uvnitř, že jediným svědkem vašeho postu je váš nebeský Otec.
„Pomažte si hlavu olejem“ – pro nás to může znít trochu legračně, ale v tehdejším světě to byl výraz radosti, obecně sdílená forma, jak vyjádřit, že všechno je v pohodě, nic mě netrápí a jsem připraven účastnit se společného veselí – u nás je to něco takového, jako když si svatební hosté připnou na šaty myrtu. Žalmista říká, že Hospodin mu připravuje stůl a maže hlavu olejem – a to jsou přípravy na veselou hostinu. Dokonce i jedna z posledních Ježíšových hostin musela být veselá, i když se nad ní vznášela předzvěst smrti; možná i proto se Ježíš zastal ženy, která mu olejem pomazala nohy: proč se postit, proč truchlit, když je ženich (ještě) mezi námi?!
To všechno samozřejmě neznamená, že Ježíš by půst jako takový odmítal. Půst je prastarý lidský vynález a je v něm mnoho moudrosti. Je to nejpřirozenější technika životasprávy, ale také prostředek meditace. Člověk, který se postí, taky něco opouští (slyšíme to už v tom slově) – a nemusí to být jenom jídlo. Často takový člověk opouští ostatní lidi, odchází doslova na poušť, a dokonce se dá říci, že opouští sám sebe – svoje všelijaké malé starosti – aby se věnoval něčemu, co je opravdu důležité.
Půst může být i cestou k náboženskému prožitku. Mladí Indiáni přicházeli za svým šamanem, podrobovali se tajemným zasvěcovacím obřadům, a potom odcházeli od svého kmene a postili se o samotě, kdesi v horských výšinách. Čekali, co se jim bude zdát. Ve snu k nim přilétl orel nebo se přikolébal medvěd, a oni věděli: budu rychlý jako orel, budu daleko putovat, anebo: budu silný jako medvěd, budu velký válečník. Takovým primitivním, ale účinným způsobem se zamýšleli nad sebou samým; v náboženském rituálu hledali a nacházeli vlastní identitu, vlastní poslání uprostřed svého kmene.
Jenže ve všech těchto vážných a profesionálních záležitostech a pravidlech, ve kterých se šamani i farizeové, ale taky moderní psychoanalytikové a všelijací pastýři duší tak dobře vyznají, chybí cosi podstatného – to, co měl onen starý námořník z našeho příběhu: je to motiv služby, motiv oběti. Oni ti dva námořníci asi vůbec neměli pomyšlení na nějaké meditace, hlubinné duchovní pochody nebo náboženská cvičení. Jediným účelem toho půstu, ke kterému se docela tajně rozhodl ten starší námořník, bylo, aby ten druhý zůstal při životě. V tomto smyslu je náš příběh docela prostý, prvoplánový, a někdo by třeba rovnou řekl: kýčový, romantický příběh s happyendem.
Jistě, to se nedá popřít. Kdyby to byl realistický román, museli by se ti dva námořníci o poslední kousek chleba poprat do krve – takový scénář je v normálním světě mnohem pravděpodobnější.
Jenže bible právě k takovému romantickému happyendu ukazuje, právě toto si přeje: aby nad krutostí převládla šlechetnost, nad sobeckostí ochota k oběti. Proto je stará myšlenka půstu v židovském a křesťanském myšlení obohacena právě o tento aspekt oběti. Proto se prorok Izajáš tak vášnivě naváží proti krutosti a nespravedlnosti v tehdejší společnosti, proti lidské chamtivosti, která se maskuje právě postem a jinými náboženskými zvyklostmi: „právě v den, kdy se postíte, honíte všechny své dělníky“. – Neměli bychom my, kteří si tu odpočíváme v kostele, – a navzájem se před sebou ukazujeme, jakou námahu jsme podstoupili, že jsme sem přišli – neměli bychom více myslet na lidi, kteří se do kostela nedostanou, protože tvrdě pracují, protože mají smůlu, protože dostali malé vzdělání, protože jejich práce není kvalifikovaná, protože jejich zaměstnavatelé jsou necitelní a nedopřejí jim odpočinku? Nebude třeba tím pravým postem, když si odřekneme nějaký náš luxus, kvůli kterému se třeba na druhém konci zeměkoule kdosi zbytečně pachtí?
Ano, v půstu a jiných náboženských praktikách můžeme poznat pravdu o sobě samých, ale také ji můžeme paradoxně ztratit. Musíme stále pamatovat, že jsme tu proto, abychom sloužili druhým, hlavně těm nejmenším a zranitelným, a to je to hlavní; ostatní jsou jen formy, jak to uskutečňovat. Půst není tou zázračnou cestou, jak dospět k pochopení tohoto úkolu, ale jen jedním z prostředků, jak ho uskutečňovat; dává to smysl jedině tehdy, když chléb, který nesníme, rozdělíme druhým. Půst je pouhý prostředek k službě, a to pořadí nelze obrátit. Jinak se z prostředku stane samoúčel, a budeme sloužit sami sobě, své vlastní představě o zbožnosti, ať už bychom to dělali jakkoli zbožně a obřadně.
Půst je jedna z cest, jak dospět ke správnému vztahu k Bohu a k bližním: postem se totiž obracíme sami k sobě, či dokonce sami OD sebe nebo PROTI sobě, abychom se dokázali lépe soustředit na další dvě cesty: ve vztahu k Bohu je to modlitba, když mu předkládáme své pochybnosti a hledáme jeho vůli – a ve vztahu k bližním almužna (ale prosím, neberme to slovo pejorativně), lépe tedy: ochota k oběti. Tři cesty – od sebe samého, k Bohu a k bližním – to jest půst, modlitba a oběť či dar – a všechny tři jsou společně zahrnuty v Matoušově šesté kapitole.
A ještě jedno mají společné – že vedle pokorných poutníků můžou po nich šlapat taky sobci a pokrytci; ti, kteří se postí, modlí i obětují jenom proto, aby se před ostatními mohli předvádět a ukazovat. Ti všichni už mají svou odměnu – mají to, co chtěli, jsou hezky vidět ze všech stran, – ale vy, říká Ježíš, jednejte jinak: postěte se tajně, s veselou tváří; modlete se vskrytu, ve svém pokojíku; almužny dávejte tak, aby levice nevěděla, co činí pravice – a váš Otec v nebesích, který vidí, co je skryto, vám odplatí.
Jistě, je to těžké, nepropadnout vlastní ješitnosti a soběstřednosti, touze po slávě a uznání, spokojenosti z vlastního úspěchu. A jak to vlastně udělat, když jinde v bibli se zase mluví o tom, že naše jednání má být veřejné a otevřené; dokonce že jsme „světlo světa“, jak jsme to slyšeli zrovna minulou neděli, z Matoušova evangelia, jen pár oddílů před naším dnešním čtením? Ano, je to těžké, je to jako chodit po hraně, ale nemusíme si zoufat. Ježíš nám totiž věří, že to nějak zvládneme. Vždyť jsme zrovna minulou neděli slyšeli veliké povzbuzení z Ježíšova slova „Vy jste světlo světa“. On totiž neřekl „Buďte…“, nebo „Snažte se být světlo světa“, snažte se dodržovat všechna nařízení, věnujte se duchovním cvičením atakdále… ne, on řekl těm neučeným rybářům „vy JSTE světlo světa“, já mám ve vás plnou důvěru, protože já jsem si vás vyvolil. A stejně tak říká i nám, všem, kdo jsou ochotni ho naslouchat: netrapte se, řiďte se prostě svým srdcem a mým slovem; vždyť já už jsem svým slovem proměnil vaše srdce k dobrému. A proto můžete s důvěrou a radostí svítit všem lidem na cestu, „aby viděli vaše dobré skutky“ – ovšem ne kvůli vám a kvůli slávě vaší, ale proto, – doslova – „aby vzdali slávu vašemu Otci v nebesích“. Protože jemu jedinému patří sláva na věky věků.
Amen.
Jan A. Dus