Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Bratři a sestry,
celou Biblí se jako nitka táhne zvěst o tom, že jsme na této zemi poutníci vyzývaní k následování. Tyto výzvy jsou zdůrazněny zejména v NZ. Je tomu tak i v oddílku, který jsem přečetl. Tento oddíl z Lukášova evangelia popisuje, jak se někteří jednotlivci, kteří se setkali s Ježíšem, rozhodovali k následování. Když se ubírali cestou, řekl mu kdosi: „Budu Tě následovat kamkoli půjdeš.“ Možná bychom čekali Ježíšovo uznání. Nic takového ale v evangeliu nečteme. Ježíš mu odpověděl: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“
Na rozdíl od Dvanácti, kteří patřili do Ježíšova úzkého okruhu následovníků, neznáme jméno tohoto člověka. Někdo, koho tedy neznáme, řekl: „Budu tě následovat kamkoli půjdeš.“ Tomuto člověku Ježíš odpovídá. Hle, lišky, když jsou v nebezpečí, tak se ukryjí, a ptáci, ti přece odletí. Ježíš se ale nemůže skrývat. Jeho posláním je přinášet lidem zvěst o Božím království. Nyní odpovídá zapálenému člověku: Chceš jít za mnou? Já ale na této zemi nemám domov, já zde nemám nějaký příbytek, kam bych tě mohl zavést a ukrýt před nebezpečím. Buď svědkem Božího království mezi těmi, kde žiješ.
V podobenství jsou ještě dva příklady, kdy se Ježíšovi současníci rozhodovali k následování. Ježíš oslovil jednoho ze zástupu a řekl mu: „Následuj mne!“ Ten ale odpověděl: „Dovol mi Pane, abych šel napřed pochovat svého otce.“ Ježíš mu řekl: „Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a všude zvěstuj království Boží.“ Zvěstuj království, které není z tohoto světa, které nemůže vybudovat člověk. Také tento člověk chce následovat Ježíše, ale nyní ještě skutečně nemůže. Má důvod následování odložit. A jeho důvod je opravdový, nic si nevymýšlel. Úcta k zesnulým byla tehdy důležitá a tomu rozumíme i my dnes. Ježíše má rád, chtěl by ho následovat, ale je tu překážka proč zatím nemůže. Každý z nás může slyšet – pojď a následuj mne – a přiznejme si, že máme také sklon trochu se vymlouvat a usnadňovat nebo oddalovat rozhodnutí. Později už ale může být pozdě.
Ten třetí chce také Ježíše následovat a říká: „Budu tě následovat Pane. Ale napřed mi dovol, abych se rozloučil se svou rodinou.“ Tento muž dobře ví, jak důležité rozhodnutí má učinit. Zatím ještě nechápe, že Ježíš nám nabízí to nejlepší, co člověk může získat. Takové rozhodnutí přináší bohatší a plnější život. Ježíš nám otevírá dveře do Božího království. Ježíš mu řekl: „Kdo položí ruku na pluh, a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží.“ Člověk má položit ruku na pluh, pečlivě orat hlubokou brázdu a připravovat půdu Božímu království. Oráč se potom musí dívat dopředu, jinak jeho brázda bude křivá. Kdo položil ruku na pluh se nemá rozptylovat pohledem na méně důležité věci, ale musí hledět s vírou a nadějí dopředu.
Těm, kteří se rozhodovali k následování, Ježíš vysvětloval co to je skutečné následování. To by mohlo vyvolat dojem, že jsou vyzýváni pouze ti výjimeční. Třeba jen vzdělaní teologové, nebo lidé žijící v samotě odloučení od vnějšího světa apod.
Takovou zvěst ale Ježíš nepřináší. On nás vede, on jde před námi a volá nás. Jde vlastně o to, co co dáváme na první místo ve svém životě. Ježíš volal ty se kterými se setkal. Volá stále i každého z nás: „Pojďte ke mně všichni, kteří pracujete a jste obtíženi, já vás občerstvím. Já vám dám nový život.“
Amen.
Ladislav Žilka