Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milé sestry a bratři! Jsou písně, kterými se můžeme nechat kolébat. Jsou písně, při kterých nezbývá než vypnout mozek. Jsou písně, kterými můžeme aspoň na chvíli upevnit své otřesené sebevědomí. Začátek osmého žalmu ale není ani ukolébavka, ani donekonečna opakovaný hit, ani církevní hymna, zaručeně povznášející při patřičném počtu účastníků. Daleko spíš tu slyšíme koktavý úžas, který pracně hledá slova, skáče ze země na nebesa z bohoslužeb ven do světa a zase zpátky.
Takhle nějak to je, když si člověk vezme do úst jméno Hospodinovo: vzpříčí se v ústech. Nedovolí, aby samozřejmě a očekávaně plynula nábožná slova, abychom se prostě vyhřívali na výsluní Boží velebnosti nebo se producírovali pod prapory jediné správné víry.
Jak vznešené je tvé jméno, přerývaně uznává žalmista – po celé zemi! Pro tvůj majestát nestačí nebesa, k nimž ještě zalétne náš pohled. Tvoje vznešenost je větší než obzor kostelů a chrámů, je mohutnější než pohled, který nabízí příroda. Převyšuje dojem, který na nás udělají lidé leskem svého bohatství, slávy a úspěchů nebo hrůzou rozpoutaného násilí. Nic ze světa všedních ani výjimečných či nečekaných zkušeností, nic z toho, co se pravidelně či občas rozpoutá mezi nebem a zemí, nic z toho se nesrovná s tím, jak umíš zapůsobit ty, Hospodine.
Takhle silná výpověď, takhle zarážející první sloka předpokládá ovšem nějaký vskutku pádný důvod. Jaks na to přišel, žalmisto, na to svoje vyznání? Nejsou tvoje slova jen mimořádně rafinovanou léčkou, kterou nás chceš nalákat na svoje náboženství? Kde je základ, na němž stojí takhle silná slova, co tě přivádí k takovému vyznání?
O tom, co je tím základem, na čem založil Hospodin sílu své vznešenosti, o tom zpívá žalmista hned vzápětí: Ústy nemluvňátek a dětí u prsu založil jsi sílu, která přivede do úzkých protivníka a vposledku učiní přítrž nepříteli a tomu, kdo se vyžívá v pomstě.
Z toho jsme nejspíš celí pryč: čekáme nějakou superzbraň, superzázrak, doposledka utajenou reklamní kampaň, a místo toho: nemluvňátka, bezbranná žvatlající pacholátka, děti. Nemluvňátka a prsí požívající, mrňaví spratci, kterým teče mlíko po bradě. Tudy proudí do světa lidí, na tuhle zem Boží moc, moc – jak jsme slyšeli – proti každé nelidskosti.
Má snad místo přesvědčivých důkazů či zázraků nastoupit dojetí nad dětmi a kojenci? Nutí žalmista k dětinské víře, k jakémusi nábožnému „ťuťuťu ňuňuňu“, vypnout mozek (který je prý už stejně jen na obtíž), a tak okusit, jaká že je ta moc božství? Když se dnes řekne „náboženství“, duchovní život, ozývají se z různých stran právě takovéhle nabídky: dejte se k nám, uvedeme vás do stavu málem novorozenecké nevinnosti, nabídneme skrýš uprostřed lůna pramáti přírody… Nabízíme přístřeší v jeslích, kde se přimknete k božskému Tatíčkovi, Matince nebo aspoň Velké sestře církvi. Pomůžeme najít doupátko, noru, kde nemusíte myslet na tisíce únavných problémů všedního dne ani na děsivé a zamotané zlo, které si lidé dokážou provádět. Najdete místečko, kde všechny problémy hodíte za hlavu a bude vám blaze.
To je sice pěkné a svůdné, jenže žalmista rozhodně do žádného takovéhoto zařízení, ba ani do skrýše v hlubině bezpečnosti v této chvíli neukazuje: Zpívá o řeči nemluvňat a kojenců, z které se stane mocný val. O řeči, která, doslova vzato, přivede do úzkých zavilé nepřátele a sevře pomstychtivce, kteří nejspíš ještě před chvílí úspěšně rozsévali nenávist, strach a smrt.
Kde ta pacholátka hledat, kde je čekat? To snad z Božího úradku vstanou noví bojovníčci? Nová dětská křížová výprava, která zatne tipec všem rozsévačům zkázy a obnoví slávu křesťanství a církve? Kde je, Bože, ta tvá armáda, tvá moc, která učiní přítrž nepříteli planoucímu pomstou…? Potřebujeme to vědět!
Možná však nemusíme tak daleko. Možná stačí řádně oprášit pár příběhů, v nichž proti sobě stojí sebejistí frajeři, od mládí svalnatí a respektovaní, co nikdy neokusili porážku, a na druhé straně Hospodinovi svědkové, ve srovnání s těmi gorilami bezbranní jak děti. Třeba jako byl bezbranný mládeneček David proti rozjeté vojenské mašinérii, kterou ztělesňoval Goliáš. Nebo jako mladičká královna Ester, která byla sice krásná, ale když se postavila proti protivníkovi Židů Hamanovi, byla v postavení krajně nejistém a velmi nezajištěném.
V takových a dalších podobných příbězích zazářila přece předivná moc jména Hospodinova, a zazářila naprosto nečekaně, zavřela ústa všem a šokovala všechny, kdo si byli už dopředu jisti, že jim vyjdou jejich plány, intriky, že se nic nemůže postavit do cesty jejich bohům, jejich síle, jejich mašinérii, jejich perfektně promyšleným plánům.
Koneckonců, jestli jsme tady dnes shromážděni jako církev, která oslavuje toto Boží dílo, jsme tu vlastně jako společenství, které tu podle propočtů a plánů a nátlaku mocných přece už dávno nemělo být. A ovšem, jsme tu také jako spolek, který častokrát ani sám příliš nevěřil v nějakou zářivou budoucnost příběhu Boha a jeho lidu, a který nejednou sám strkal hlavu do oprátky spletené vlastní nedověrou a ustrašeností.
Ale možná, že se ta písnička o moci – pomoci Boží ozývá ještě z miminkovatějších úst. Z úst nečekaně narozených pokračovatelů příběhu naděje: z úst malého smíška lzáka, z úst malého podrazáka Jákoba… Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův je přece také, ne-li především, Bohem darovaných nemluvňat, Bohem nečekaných pokračování, nečekaného obdarování nadějí…
Z úst, která tyhle příběhy připomínají a předávají dál právě jako příběhy naděje, jako příběhy Boha naděje, Boha nových počátků, z takových úst si Bůh připravuje chválu. Skrze ústa, která takovéto příběhy vykoktávají a pokoušejí se je převyprávět a dovyprávět – skrze ně vysílá do toho světa moc naděje, sílu radosti, slovo nebývale silné útěchy, slovo spásy.
Sestry a bratři, nemluvňátka a kojenci se, přesně vzato, v biblických příbězích a písních vyskytují vlastně téměř vždy jen jako položky v seznamech pobitých, ztrestaných či poražených; od jeremiášovského pláče nad vypálenýma rozvráceným Jeruzalémem až po Betlém, kde řádila Herodova soldateska. Nemluvňátka a kojenci jsou jako první na řadě, když se dostane ke slovu nelítostná moc těch, kdo hrubým násilím chtějí zadusit Boží příběh naděje, vysvobození, spravedlnosti, pokoje.
Přesto tady, v osmém žalmu, nesou právě kojenci a nemluvňátka moc Boží velebnosti, majestát díla Hospodinova. Hospodinu Bohu Izraele, Bohu Abrahama, lzáka a Jákoba, Otci Ježíše Krista zřejmě stojí za to začínat právě u těch nejodepisovanějších, nejzranitelnějších a nejbezbrannějších.
Ježíš, ten „prorok z Galileje“, jak ho oslavovaly jeruzalémské zástupy, se právě k téhle písni přiznává. Připomíná ji těm, kdo proti němu stojí jako majitelé pravdy, jako sebejistí znalci jediného správného náboženství. A církev a každý její sbor, ten náš nevyjímaje, vždycky bude stát před dilematem, jestli si zakládat na své vlastní důležitosti, nebo s bezbranností kojenců vyzpěvovat o moci Hospodinově.
Podle žalmisty jsme na téhle zemi ovšem od toho, abychom se přidali právě k písničce nemluvňat a kojenců. K písničce koktavé, plné překvapení, a přece silné tím zvláštním způsobem, vznešeným způsobem, kterým se vypráví příběh Hospodina a jeho lidu.
Amen.
Tomáš Trusina