Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Podivný bůh a divná spravedlnost! Nejdřív si uplácá člověka ke svému obrazu – a najednou se ukáže, že člověk je zlý?! A co Noe, ten starý sobec – však už je mu šest set let – ten nažene do archy jenom své příbuzné – a co se stane s ostatními lidmi? Na to vůbec nemyslí? Copak se nezmůže ani na slůvko protestu? Hlavně že ve všem poslouchá jako hodinky, všechno ostatní mu může být ukradené. Krutost a svévole, lhostejnost a sobectví – tohle že patří k základům křesťanské víry?!
Jenže tyhle námitky jdou tak trochu mimo. Vždyť věříme-li o bibli, že je nám knihou života, slovem a poselstvím živého Boha, který je naším svrchovaným Pánem – copak mu můžeme předepisovat, co se nám líbí a nelíbí? Může snad hlína v hrnčířově kruhu protestovat, když se džbán nepovede, hrnčíř ho rozbije a zkusí vykroužit nový?
Ale na druhé straně – s takovým argumentem bychom se asi daleko nedostali. My přece nejsme bezduchá hlína, ozve se oprávněná námitka, máme přece rozum, což je taky Boží dar, takže se na to raději podívejme ještě jednou. Říci, že Pán Bůh je všemohoucí a dělá si co chce – to přece nestačí.
Nuže, když si ještě jednou přečteme celý příběh o potopě – a on je hodně dlouhý – snadno si všimneme, že se v něm některé věty opakují, a dokonce si protiřečí, zkrátka, že příběh nebyl napsaný naráz jediným autorem. Je to, jakoby před námi visel starý obraz, na kterém pracovalo více malířů. V jeho pozadí – jako první vrstva na plátně – je starý mýtus o potopě, tak jak ho znaly i národy kolem Izraele. Jenomže biblický autor – či spíše několik autorů a redaktorů – si ten starý obraz vypůjčil a ledacos na něm pozměnil.
A tak se ten obraz vyjímá mezi ostatními, tak jako ho známe dnes, v biblické galerii, kde je spousta dalších obrazů a příběhů, a každý je trochu jiný, a přitom každý tu má své pevné místo.
Na tomhle přirovnání taky lépe pochopíme, že biblické obrazy jsou uvnitř nesmírně dynamické. Některé jakoby ještě čekaly na několik tahů štětcem, jakoby chtěly být domyšleny dál. Postavy nejsou strnulé, ale jednají spolu, hovoří, a dokonce mohou změnit své názory. Bible je knihou o živých lidech a živém Bohu, a jestli má někdo zájem o strnulé archetypy, měl by si radši koupit kreslený komiks. Bible se nechce líbit nebo nelíbit, ale předkládá nám obrazy reality k přemýšlení.
Nuže – co říká příběh o potopě o člověku a o Bohu? Na první pohled je to jednoznačné: člověk je skrz naskrz zlý, a Bůh je krutý a svévolný.
Ale že by byl člověk tak absolutně zlý? Že by všechny lidské myšlenky, i jejich srdce, a to v každičkou chvíli, byly jen a jen zlé? Tomu se nám nechce věřit – a hle, jen co si to pomyslíme, ozývá se další účastník vnitřního dialogu v bibli, a křičí, ale ne, je tu přece ještě Noe! Ten přece našel u Boha milost, ten chodil s Bohem, byl to muž bezúhonný a spravedlivý (6,9).
Co to ale konkrétně znamená? Co vlastě o Noemovi víme? Vlastně toho moc není. Předně, že jeho jméno znamená „Odpočinutí, mír“ – a už tím se Noe staví do opozice k násilníkům a svévolníkům.
Ale co nám dále říká samotný text příběhu? Říká něco sám Noe? Ne, on neříká skoro nic, alespoň před potopou a během potopy nepronese jediné slůvko! Teprve později se rozpovídá, ale k tomu se ještě dostaneme… Noe nic neříká, a to snad proto, že pořád jen poslouchá Hospodina; vždyť se tu pořád opakuje: „Noe udělal všechno přesně tak, jak mu Bůh přikázal.“
A za druhé, Noe se uměl ohánět sekerou. Archa, kterou postavil z goferového dřeva, byla dlouhá tři sta loket, na šířku měla padesát loket, a na výšku třicet. Velice podrobně mu Pán Bůh vysvětluje, co a jak má postavit, kolik má archa mít palub, kde budou dveře, a ještě – nezapomeň na světlík!
Může nás ale napadnout – nebylo to celé vlastně zbytečné? Proč tolik dřiny, když Bůh své vyvolené mohl zachránit i jinak? Copak jim nemohl poskytnout nebeský azyl, než se to dole přežene? Rabíni pro to mají pěkné vysvětlení: zatímco Noe staví archu, jeho sousedé dostávají příležitost: třeba se zarazí – třeba se přeptají, co se to děje – třeba se polekají – třeba budou činit pokání tak jako ninivetští – a nakonec se třeba sám Bůh usmíří! Vždyť tenhle Pán Bůh, jak dobře víme odjinud z bible (Ez 33,11 aj.) si nepřeje smrt hříšníků, ale naopak, přeje si, aby se obrátili a žili! – Ono to sice takhle napsáno není: o sousedech se nemluví, Noe se nebaví vůbec s nikým – ale není-li to pravda, je to dobře vymyšleno.
Ale snad se tu chce říci ještě něco jiného – a to je výklad docela obyčejný – že prostě nic není zadarmo. Noe se musí ještě hodně napracovat, aby se zachránil – kdyby jen vyslechl zaslíbení a zůstal sedět s rukama založenýma, nic by mu to nepomohlo.
Není v tom lekce pro nás, pro křesťany? Nemyslíme si někdy, že už jsme za vodou, že se nám už nic nemůže stát? Nespoléháme příliš na Boží milost, nejsme slepí vůči náznakům hrozící katastrofy? Ještě nás všechny čeká hodně práce – na sobě samých i na společenství církve – aby se naše lodička nepotopila ve vlnách bouřlivé doby.
Jenže – ani když Noe vystoupil z archy, neměl ještě odpracováno. Taková spousta nových příkazů – sedm jich rabíni napočítali – takzvaných noachitských zákonů – staré i nové pokyny a řády. A je jasné, že kdo potřebuje hodně zákonů, není zrovna výlupkem všech ctností. Společenství zachráněných v arše je předobrazem církve: zajisté, jsou spaseni, zajisté, unikli vodám smrti a uchýlili se ke kříži – a v bujné symbolice starověkých vykladačů je tenhle dřevěný kříž analogií dřevěné archy, a obojí je dílem zručného tesaře, či tesařova syna…
Ale to všechno, jakkoli je to krásné a romantické, je teprve počátek. Noema zase čeká jenom dřina. Sází vinici, sklízí bohatou úrodu. A jestli si ho chtěl někdo idealizovat, tak právě teď, v okamžiku triumfu, ho biblický autor vyvede z omylu. Noe se napije mladého vína, a usne opilý ve stanu, ani se nepřikryje… Jeden syn se mu vysměje a udělá z toho skandál, ale dva se zachovají slušně; s orientální úctou vstoupí do stanu, pozadu, aby sami nespatřili otcovu nahotu, a přikryjí ho pláštěm. A co potom? Noe se probudí – a místo co by se zastyděl, krutě se mstí! Krutě prokleje vlastního syna – a to je ta první a poslední chvíle, kdy promluví!
„Proklet buď Kenaan, ať je nejbídnějším otrokem svých bratří!“
Dále řekl: „Požehnán buď Hospodin, Bůh Šémův. Ať je Kenaan jejich otrokem!
Kéž Bůh Jefetovi dopřeje bydlet ve stanech Šémových. Ať je Kenaan jejich otrokem!“
Kdyby tak Noe raději mlčel, stejně jako když mlčky kázal svým sousedům, když se tak bláznivě oháněl tesařskou sekerou! Kdyby si radši nebral do úst Boží jméno, kdyby ho radši jenom poslouchal, tak jako před potopou! Nyní se mezi jeho syny zase objevil svár: přesně to, čemu chtěl Bůh zabránit, když stvořil celé lidstvo z jediného člověka!
Obrazů přibývá, souvislosti se kupí jedna za druhou, a to jsme ještě o samotné potopě neřekli skoro nic! Snad jenom tolik, abychom si uvědomili, že biblická galerie je opravdu nesmírně rozmanitá. A v jednom jejím zákoutí, kousek od začátku, visí obraz potopy – obraz hrozný a odpudivý. Drsná žaloba vznesená proti člověku, anebo také stejně drsná žaloba vznesená proti Bohu! Smyslem toho obrazu – tak jako každého jiného opravdového uměleckého díla – je přimět nás k zamyšlení, k pokání, k činu. Když biblický autor nechá Boha, aby potrestal lidstvo za jeho zlořády a násilnictví – je to něco podobného, jako když Pablo Picasso namaluje Guernicu – obraz proti válce. Obraz surový, hrozný, odpudivý. A přece, známe-li aspoň trochu souvislosti, uznáme, že Picasso tímhle obrazem zřejmě proti válce udělal mnohem víc než hromada řečníků na tribunách, víc než davy bojovníků za mír, mávajících mávátky s bílými holubičkami – zprofanovaným symbolem prolhaného režimu…
Picassův obraz, stejně jako biblický obraz potopy, není přímým odrazem válečné reality, tak jako třeba svědectví novinářů, ale přesto o ní věrně vypovídá – odhaluje její nadčasový, brutální charakter, a stává se tak nadčasovým, brutálním varováním: tudy cesta nevede. Toto je cesta násilí a odplaty, cesta proklínání a války, která vede do všeobecné zkázy.
A tahle Guernica pokračuje – ve velkém nebo malém měřítku, blízko nebo daleko, všude kolem nás. Lidské násilí a zloba neberou konce. Tanky a bombardéry útočí proti civilistům, a zase ozbrojené děti útočí proti tankům, desperáti dávají všanc vlastní životy, aby pomstily jedny, a přitom zahubí druhé. Zaslepenost a neústupnost triumfují všude. Zástupů uprchlíků proudí sem a tam a marně hledají útočiště. Co si s tím počneme? Zalezeme do úkrytu? Zlomíme nad světem hůl a uděláme z církve atomový kryt? Zavřeme za sebou dveře?
Nikoli, nejde to. Dějiny spásy se nevracejí k mýtickým počátkům, a Pán Bůh slíbil, že takto již ne. „Už nikdy nebudu zlořečit zemi kvůli člověku, přestože výtvor lidského srdce je od mládí zlý, už nikdy nezhubím všechno živé, jako jsem učinil“ praví Hospodin po potopě (8,21). Již pro nás platí nové řády, nové zákony. Jsou to řády Abrahamovy – ten už nemlčel jako Noe, ale dovedl se samotnému Bohu postavit tváří v tvář a přimlouval se za sodomské. Jsou to řády a zvyklosti hospodáře, který nenechá ztracený desetník v koutě, řády a zvyklosti otce, jenž přijme ztraceného syna, jsou to řády a zvyklosti Kristovy, jenž před tím, kdo touží vejít, nikdy nezabouchne dveře.
Amen.
Jan A. Dus