Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Může člověk zápasit s Bohem? Je to zdánlivě nesmyslná otázka, ale Bible na ni odpovídá kladně – a to dvěma příběhy, které jsme dnes četli. V tom prvním, který zaznamenává Starý Zákon, slyšíme o Jákobovi. Je sevřen úzkostí, jak dopadne jeho setkání s bratrem, jehož okradl o to, co mu patřilo. Ví, že mu jde o život; proto ta úpěnlivá modlitba: „Vytrhni mě prosím z ruky mého bratra, z ruky Ezauovy, neboť se ho bojím, aby nepřišel a nezabil mě i matky s dětmi.“ (Gn32,12) Je noc a on tam, u potoka Jabok, zápasí s někým neznámým, jemuž nevidí do tváře. Je zraněn a má vykloubenou kyčel – ale ani ta hrozná bolest, kterou mu jeho protivník způsobil, mu nevezme odvahu držet se jej jako klíště: „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.“ Dostává požehnáni a slyší slova, která mu potvrzují jeho tušení, o koho tu jde: „Nebudou tě už jmenovat Jákob (to je Úskočný), ale Izrael (to je Zápasí Bůh), neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls.“ (Kralický překlad má dokonce „a přemohls“.)
Muž, který zápasí s Bohem, aby dostal požehnání – to je obsah prvního příběhu. Ten druhý, náš dnešní novozákonní text, není zdaleka tak dramatický, ale vypráví o témže zápase víry, který vedl praotec Izraele. Zde je vede slabá žena, matka nemocné dcery. Na rozdíl od Jákoba, který vyznával Hospodina, který byl Bohem jeho otce Izáka i praotce Abrahama, ona vyrostla v pohanské kultuře. Jákob se mohl odvolávat na Boží sliby – však v té úzkostné modlitbě je Bohu připomíná: „Tys mi pravil: Navrať“ se do své země a já se postarám, aby se ti dobře vedlo.“ Na co se může odvolat tato ubožačka, která prosí o smilování toho, v němž vidí Syna Davidova, tedy Mesiáše?
Jákob utrpí tělesné zranění, ale kananejská žena je zraněna jinak a neméně bolestně. Už tím, že Ježíš jí neodpovídá ani slova. Prostě se k ní otočil zády, její bolest se ho netýká. A jeho učedníci, kteří slyší její volání po smilování, ho žádají, aby se té křiklounky zbavil. Ta pohanka jim jde na nervy a chtějí mít od ní pokoj. A ona jistě cítí, jak je všem nesympatická a že by to měla vzdát. Neudělá to. „Ale ona přistoupila, klaněla se mu a řekla: „Pane, pomoz mi!““ V boji o Ježíšovo slitování ta žena pokračuje dál – jako tenkrát ten Jákob v noční temnotě.
Je to vskutku zápas víry, v němž tato statečná žena není ušetřena ani té nejtvrdší rány. A tu dává sám Ježíš a tento úder zasahuje nejhlubší nitro, zraňuje duši, protože v jeho slovu je naprosté odmítnutí. Ne, On byl poslán jen k Izraeli, to je Boží vůle a tu on plní. Ta žena nemá nárok na jeho pomoc: „Nesluší se vzít chléb dětem a hodit jej psům.“ To je takové ochromení víry – odvažme se tohoto srovnání – jako když Jákobovi vykloubil jeho soupeř kyčel. Už se nedá pokračovat, jen v té bolesti se křečovitě držet protivníka a z posledních sil sípavě opakovat: „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.“ Ta žena to nedělá jako Jákob, ale drží se Ježíšových slov, která jdou proti ní. Drží se jich, když říká své „Ovšem, Pane“, je to tak jak říkáš, děti dostávají chléb. Ale právě proto mohou se mít dobře i ti pejsci, protože děti přece vždycky drobí. „I psi se živí z drobtů, které spadnou se stolu jejich pánů.“
Jákob dostal nové jméno a požehnání. Tato pohanka, která zápasila o Boží lásku pro své dítě, zůstává bezejmenná, ale dostává to nejvyšší uznání: „Ženo, tvá víra je veliká, staň se ti tak jak chceš.“ Jákobovi bylo řečeno: „jako kníže jsi zápasil s Bohem i lidmi a obstáls.“ Tato žena zápasila stejně odvážně a její víra, veliká víra, přemohla samého Božího Syna.
Nenechala se odmrštit, nedala se urazit, nevzdala ten zápas, i když Ježíšovo mlčení, ba i jeho slovo šlo proti ní. Nevěděla, že on ve svém Kázání na hoře řekl: „Proste a dáno bude vám, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno.“ (Mt 7,7). Ale ta její veliká víra s tím nějak počítala a tak dlouho tloukla na zavřené dveře Boží lásky, až se otevřely i pro ni. Její víra jakoby předběhla Boží čas: Pán Ježíš byl poslán v době svého pozemského působení jen k Izraeli, ale po vzkříšeni jdou jeho apoštolové ke všem národům, už neplatí žádné rozdíly, žádné děti a žádní psi, Židé, kteří mají prostřeno a pohané, kteří žijí z drobků. Apoštol Pavel ví, že ve zmrtvýchvstáním Ježíše Krista se otevřelo Boží království pro všechny. „Není rozdílu mezi Židem a Řekem. Vždyť je jeden a týž Pán všech, štědrý ke všem, kdo ho vzývají, neboť každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen.“
Amen.