Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
A tak nyní obraťme svou pozornost ke slovům evangelisty Jana a zkusme je číst znova, po lidsku, tak aby se týkala naší přítomnosti. Začněme dole, na tomto světě, tak jako sám Pán Ježíš začal tady dole, přišel mezi nás a mluvil lidskou řečí. Zkusme teď, třeba na chvíli nechat stranou velebné věty Apoštolského vyznání, a představme si, že se tu nehovoří o Bohu a jeho Synu, ale o lidech, o mezilidských vztazích v našich rodinách. Jen si tam dosaďme malá písmena, a čtěme znova: „syn nemůže sám od sebe činit nic než to, co vidí činit otce. Co činí otec, stejně činí i jeho syn“.
Představte si, že by to tak mezi lidmi platilo. A vzpomeňte si, že dřív to tak opravdu bývalo! Syn řezníka nebo učitele, krále nebo vojáka, faráře či varhaníka musel být zase řezníkem, učitelem, princem či vojákem, farářem či varhaníkem. Ještě dodnes si mnoho lidí myslí, že to tak má být, že každý má znát své místo. Ale na druhé straně, kolik neštěstí a trápení tohle pravidlo mezi lidmi způsobilo. Kolik talentů zůstalo skryto, kolik lidí nemohlo uplatnit to, co uměli a měli rádi. Ale v dobré rodině syn není žádná kopie, protože to hlavní je mezi nimi láska, dobrý příklad, respekt a vzájemná úcta. Jen poslyšme znovu, co o tom Písmo říká: „Vždyž otec miluje syna a ukazuje mu všecko, co sám činí … otec dal všechen soud do rukou synovi, aby všichni ctili syna, jako ctí otce“.
Podívejme se ještě jednou, čím se vlastně syn od otce liší. V čem že se projevuje otcova láska? Jak to má v rodině vypadat, aby vzbuzovala úctu? „otec nikoho nesoudí, ale všechen soud dal do rukou synovi, aby všichni ctili syna, jako ctí otce“. Zastavme se teď u slovíčka „soud“. Jistě si pod ním nejprve představíme atmosféru soudní síně: obžalovaný sedí v želízkách, soudcové proti němu, obhájce a žalobce po stranách. představíme si dlouhá jednání, která nevedou konce, odvolání, odročení, paragrafy. Cítíme, jak se tam soustřeďují strach nebo naděje, úzkost či rozhořčení. Ne, tahle představa není dvakrát příjemná, a jistě to není to pravé, co by mělo v rodině převažovat; těžko si představit, že právě takhle by se měla projevovat láska.
Ale to slovíčko popisuje ještě něco víc než výjimečnou atmosféru soudního jednání. Dokonce tohle slovíčko v širším smyslu odhaluje samotnou lidskou podstatu, to, co z člověka dělá člověka. Vždyž ten, kdo soudí, musí přemýšlet, zkoumat různé možnosti, vážit argumenty na vážkách spravedlnosti, musí rozvažovat, musí rozumět. A tohle Pán Bůh naučil už prvního člověka, Adama, když ho naučil rozeznávat a pojmenovávat jednotlivá zvířata. Tohle je ten veliký Boží dar lidem, o kterém mluvil král Šalomoun: dar nad zlato, kterému se nevyrovnají ani perly, ani skvosty, ani všechny drahokamy na světě.
Jenže, jak už to na světě bývá, všeho se dá využít k dobrému i ke zlému. A Adam se odvážil právě toho nejtěžšího a největšího rizika, naučil se rozeznávat dobré a zlé. Od té doby každý člověk, každý syn člověka rozeznává, rozhoduje, rozumí a soudí. A co na to otec? Zrovna tady to slyšíme: „Otec mu dal moc konat soud, neboť je syn člověka.“ Rozumný otec prostě uznává, že syn má svůj vlastní rozum. Ale k čemu to povede? Může si syn dělat, co se mu zamane? Ano, může, ale to už je jiná historie. Je to ta známá historka o jednom nezdárném synovi, který měl svůj vlastní rozum. Vyžádal si na otci polovinu jmění, a odešel pryč. A když všechno rozházel, šel do sebe, a přišel k rozumu, a vrátil se k otci. A co na to otec? Otec se radoval, že přišel zpátky, radoval se, čteme tam doslova, že jeho syn znovu ožil.
Syn člověka, to může znamenat dvojí – podle toho, píšeme-li slovo „syn“ s velkým nebo malým písmenem. Je to Syn člověka s velkým písmenem, samotný Ježíš Kristus? Anebo tu máme myslet i na toho s malým písmenem, na toho malého, marnotratného syna jakéhosi člověka z jakéhosi příběhu?
S velkým písmenem je to Mesiáš, Ježíš Kristus, který vstal z mrtvých, jak věříme a vyznáváme, a který znovu přijde, který se posadí po pravici Otce a bude soudit tento svět. Tehdy, jednou, na konci věků, Pán Bůh rozdělí plevy od zrna. Poslyšme to znovu a nechme si chvíli zdát ten krásný sen, jak ho viděl svatý Jan na ostrově Patmos a zapsal v knize Zjevení: Jak Pán Bůh jednou svým věrným setře slzy s očí a oblékne je do bílého roucha, jak je uvede do nového Jeruzaléma, který bude mít dvanáct bran, a jehož hradby budou založeny na samých drahokamech, na jaspisu a safíru, chalcedonu, smaragdu, sardonyxu, karneolu, chrysolitu, berylu, topasu a chrysoprasu, hyacintu a ametystu. – Všechny ty staré představy a cizokrajná slova mají hluboký a krásný smysl, jsou nesmírně skutečná už tím, že nám mohou přinášet útěchu. I když se ve světě rozmáhá zlo, můžeme si říci: však ono se nakonec ukáže.
Ale pozor, to není zdravé, příliš dlouho snít, příliš se opíjet nebeskou krásou. Rozum nás vede zpátky na zem. Rozum nám říká, že syn člověka není jen vzdálená bytost, sedící kdesi na nebeském trůnu. Syn člověka je každý z nás. Všichni jak tu jsme, žijeme přece tady a dnes, sami si musíme poradit s tímhle světem a sami se sebou. Proto jsme dostali ten vzácný dar, proto dovedeme soudit, rozvažovat, na vlastní odpovědnost. Půjdeme k otci, nebo od otce? Použijeme-li rozum, ten nejvzácnější dar od Otce, jistě půjdeme sami do sebe a vrátíme se k němu jako kajícníci, – anebo zůstaneme, zatvrzelí, mezi vepři, a budeme se s nimi prát o trochu slupek, o odpadky tohoto světa? Půjdeme cestou světla nebo cestou tmy? Tohleto rozhodnutí nemůžememe odkládat do budoucnosti, a nemůžememe ho svěřit nikomu jinému. Jsme to my sami, kdo soudíme a rozhodujeme, sami jsme svého štěstí strůjci. Nespoléhejme se na to, že jednou za nás někdo někde nějak všechno rozhodne a rozsoudí; nevykládejme si pohádky o strážných andělích, ani si nemalujme čerta na zeď.
Evangelium nás vrací zpátky na zem a říká: Boží království není daleko, je za dveřmi – ano už je mezi námi. Hle přichází hodina – a už je tu! Bůh již vynesl osvobozující rozsudek, a teď je řada na nás, abychom ho přijali: „Nebo tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný. Neboť neposlal Bůh Syna svého na svět, aby odsoudil svět, ale aby spasen byl svět skrze něho. Kdož věří v něho, nebude odsouzen, ale kdož nevěří, již jest odsouzen… A ten soud je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé milovali více tmu nežli světlo…“ (Jan 3,16–19). Tak tedy soud je již tady, a náš osud – díky tomu jednorozenému Synu – je v našich rukou. Je to krásné, ale je to taky hrozné. Máme příležitost udělat mnoho dobrého i zlého. Dostali jsme rozum, dovedeme soudit. Jako lékaři dovedeme operovat, jako zločinci dovedeme zabíjet. Tak jako nebeský Otec dal svému Synu moc soudit a probouzet lidi z mrtvých, i my lidé máme obrovské možnosti, které se týkají života a smrti, ať už přímo nebo nepřímo. Světlo je již zde, a my jdeme jednou k němu, a jindy zase do tmy. Lidé sice nedovedou křísit z mrtvých, ale dovedou zabíjet. Nedovedou sice vyrobit život ze zkumavky, ale dovedou ho chránit. Někteří volí cestu tmy, zabíjejí, odsuzují, v hospodských debatách volají po trestu smrti. A jiní volí cestu světla, zastávají se ponižovaných, vystupují na ochranu života. Všichni děláme životní rozhodnutí – a v dnešním provázaném světě už není tak důležité, je-li to někde daleko, anebo docela blízko.
Ta cesta ke světlu je cestou života. Tou cestou kráčíme, když konáme soud ne podle vůle své, ale podle vůle otcovy. Tou cestou zpátky k otci šel onen nezdárný syn, když přišel k sobě, přišel k rozumu. Tak jako otec dal volnost svému nezdárnému synovi, i nám Bůh dává volnou ruku, abychom nakonec, na cestě sebepoznání, našli jeho vůli. Zřetelně to vyplývá i z jiného příběhu, který je zapsán v Janově evangeliu: K Ježíši jednou přivedli ženu, která zhřešila a propadla soudu, chtěli ji ukamenovat. A on vložil soud do jejich rukou, řekl jim: „Kdo z vás je bez hříchu, ať hodí první kámen!“ – A když to uslyšeli, zamysleli se, a šli do sebe, a odešli jeden po druhém, ti starší nejprve, až zůstal Ježíš sám s tou ženou. Zeptal se jí: „ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil?“ žena mu řekla: „Nikdo, Pane.“ Ježíš řekl: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!“ – Tohle je příběh o tom, jak všichni našli vůli Otcovu: Ježíš, ta žena, i farizeové. A je to také příběh o zmrtvýchvstání, neboť ta žena nezahynula kvůli svým hříchům, ale odešla cestou života.
Zmrtvýchvstání je něco tak fantastického, že o tom dovedeme mluvit jen v obrazech. Evangelista Jan řekl, že všichni lidé vstanou z hrobů. A vždycky se najde někdo, kdo si chce na obrazy sáhnout, kdo se chce přesvědčit o tom, že jsou pravé. Určitě už jste se setkali s někým, kdo vám vykládal o turínském plátnu, do kterého prý bylo zahaleno Ježíšovo tělo. Lidé jsou prostě zvědaví a nikdy se nepřestanou ptát: kam že to přijdou moje kosti? a kam moje duše? a jak je to vlastně s tím očistcem?
Až se s takovými lidmi zase potkáte, zkuste jim povědět, že naše pozornost je obrácena jinam: neboť to zmrtvýchvstání, ve které věříme a které vyznáváme, to není jen vzpomínka na příběh z dávné minulosti, ani to není jen nějaký sen o blažené, rajské budoucnosti. Je to něco skutečného, něco co se uskutečňuje v přítomnosti, protože Pán Bůh už učinil to rozhodující. Pán Ježíš vstal z mrtvých a smrt je již překonána. Pán Bůh nám odpustil naše hříchy, a my to můžeme zažít na vlastní kůži, a máme se z toho společně radovat, tak jak nás k tomu vedou dva příběhy z evangelia. Tak jak se radoval otec ze svého syna, kterého v lásce přijal zpět: „tvůj bratr byl mrtev, a zase žije“. Ten příběh o otcovském odpuštění, to je naše každodenní skutečnost a možnost, která na Božím soudu váží mnohem víc než všechno kamení v Palestině. A ten druhý příběh o tom, jak nikdo nehodil kamenem na provinilou ženu, to je ta pravá radost a každodenní útěcha, která nám svítí na cestách po této zemi, a září mnohem víc než jaspisy a safíry, chalcedony, smaragdy, sardonyxy, karneoly, chrysolity, beryly, topasy a chrysoprasy, hyacinty, ametysty. Radost nad jediným zachráněným životem, radost Otcova i jeho andělů, září nad námi i mezi námi víc, než všechny ty drahokamy nebeského ráje.
A tak, bratři a sestry, vytrvejme v tom zvláštním a těžkém úkolu a vynášejme soud, jak nám ho Pán Bůh svěřil. Suďme tedy spravedlivě, ne podle vůle své, ale podle vůle toho, který nás poslal. A jeho vůle je, abychom se navraceli k životu tak, že si budeme navzájem odpouštět. To není vůbec jednoduché – je to mnohem těžší nežli debatovat o zásvětí a posmrtném životě – ale nejsme na to sami. Naším velikým pomocníkem je modlitba v Duchu svatém. V upřímné a vytrvalé modlitbě sbíráme síly, abychom odvalili ten těžký kámen předsudků a zahořklosti.
Pane Ježíši Kriste, který sedíš na pravici Boha Otce všemohoucího, a který se nám zjevuješ v podobě našich bližních, prosíme, přiváděj nás k pokání, když se od Tebe vzdalujeme. Přiváděj nás k rozumu, abychom správně soudili. Přiváděj nás k našemu nebeskému Otci, abychom zde na zemi dovedli rozpoznat a konat jeho vůli, a abychom tam, v novém Jeruzalémě zazpívali Haleluja před trůnem Beránkovým.
Amen.
Jan A. Dus