Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Jsou některé oddíly evangelia, které známe bezmála nazpaměť. Ten, který jsme slyšeli dnes o vjezdu Pána Ježíše do Jeruzaléma, je mezi nimi. Je nám dobře známý i proto, že se – a to je pozoruhodné – během církevního roku dvakrát opakuje. Náš příběh je totiž starocírkevní perikopou pro 1. adventní neděli, která nás připravuje na událost vánoc, ale zároveň i pro neděli Květnou, jíž začíná velikonoční týden. Na Květnou neděli k nám zní zvěst o tichém králi, který králem zůstává i na kříži, jak potvrzuje nápis nad jeho hlavou: Ježíš Nazaretský, král židovský. Jeho království není z tohoto světa, je zcela jiného řádu, než může pochopit Pilát, který uvažuje čistě politicky. Ale trpící Ježíš jej otevírá lotru, který se k němu, od všech zavrženému a vysmívanému, obrací s vírou: Pane, rozpomeň se na mě, když přijdeš do svého království. Už král na oslátku budí nedůvěru těch, kteří fandí moci a síle, král na kříži, Kristus ukřižovaný, který je podstatou celého apoštolského kázání, je lidem běžně jen pohoršením a bláznovstvím, jak to vyjádřil apoštol Pavel. Poznat v bezmocném králi toho, kterému jde dána všechna moc na nebi i na zemi, jak si to opakujeme při každém křtu, je vskutku tajemství, před nímž se můžeme jen pokorně sklonit.
Dnes je začátek adventu, doby očekávání na příchod dítěte, o němž anděl pověděl jeho matce Marii: „Na věky bude kralovat nad rodem Jákobovým a jeho království nebude konce.“ (L 1,33) A právě z dnešního oddílu evangelia slyšíme, že když on přichází k Jeruzalému jako král na oslátku, bylo o jeho cestě už dávno rozhodnuto. Na začátku našeho shromáždění jsme slyšeli slovo z proroka Zachariáše, které s malými změnami cituje dnešní text: „Rozjásej se, sijónská dcero, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a zachráněný, pokořený, jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti.“ Dávné zaslíbení, staré víc než půltisíciletí, k němuž evangelista dodává: „to se stalo, aby se splnilo, co je řečeno ústy proroka.“ Bůh bdí nad svým slovem, on ho uskutečňuje do nejmenších podrobností v Ježíšově cestě do Jeruzaléma. Starý Zákon očekává Ježíšův příchod a není to jediné místo, které o něm mluví. Však hned po svém vzkříšení On sám učedníkům, s nimiž jde do Emauz, otevírá Bibli: „Začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma.“ (L 24,27) Protože sám Syn Boží takto vykládá Starý Zákon, smíme tu slyšet volání po jeho spáse i zaslíbení jeho příchodu. Dobře to vyjadřuje jeden italský biblista: „Ježíš k nám přišel jako člověk, který přichází zdaleka a nejdřív je sotva slyšet jeho kroky, sotva sluchem postižitelné, ale pak stále jistěji a přesněji, až už víme, že jeho krok je jeho přítomností.“ Od Zachariáše, který prorokuje do budoucna o králi na oslátku, je skutečně daleká cesta k Matoušovi, který to zaznamenává jako očitý svědek. Adventní očekávání je dlouhé, ale nebylo marné: král Ježíš opravdu přichází k dceři Sionské.
Dcera Siónská — zní to krásně a poeticky. Sión, původně označeni Davidovy jeruzalémské pevnosti, učaroval kdysi i husitskému vůdci Janu Roháči z Dubé, který tak pojmenoval svůj hrad. V naši církví se mluví o evangelickém Siónu a zní to slavnostně. A dceru Siónskou si dovedeme představit sotva jinak než jako krásnou dívku v bílém s vínkem na hlavě. V Bibli je to označení Božího lidu. Ale když jsme četli oddíl z proroka Izaiáše, který pravdivě vykreslil rysy té, jež se má rozjásat příchodem svého krále, jde na nás hrůza. Žádná kráska, ale kandidátka kriminálu: Dlaně poskvrněné krví, rty mluví klam. To společenství, jež má tak hezké jméno, o sobě moc hezkého říct nemůže: „Hned všichni mručíme jako medvěd, hned zase lkáme jako holubice.“ A prorok vyznává, čím se ten lid vyznamenal: „nevěrnost a zapírání Hospodina, odklon od našeho Boha, řeči o útisku, odpadnutí, v srdci nápady a úvahy o klamných věcech.“ Tak tedy vypadá lid, který smutně říká: „Čekáme na světlo a je tma, na úsvit a chodíme v šeru.“ Je to pravdivý obraz hříšného a od Boha odvráceného lidství, jež však slyší nečekanou zprávu: „Vykupitel přijde k Siónu.“ Ani ta všechna bída jej nezastaví — on přijde.
A to je zvěst adventu: To zaslíbení Bůh neodvolal, ale naplnil. Ježíš přichází k dceři Sionské, která sice chvíli jásá, ale zanedlouho ukáže svou pravou tvář a v Ježíšově odsouzení se naplní slova proroka: „kořistí se stane ten, kdo se varuje zlého.“ (Iz 59,15) Dcera Sionská se nemá čím chlubit, není lepší než dcery světa tohoto, možná i horší. Ale to je tajemství milosti, že ten král ji neobejde, že přichází za ní, i když je tak labilní a nespolehlivá, ba schopná úplně všeho. Advent se prostě koná, příchodu Vykupitele nemůže zabránit nikdo a nic. A dcera Siónská smí slyšet a dokonce si to smí pro sebe i zpívat: „K němu se utíkej, na něj spoléhej, ač jsi hříchy zmazána, však máš toho Pána, jenž tě zamiloval.“
Amen.