Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Minulou neděli jsme četli z Janova evangelia slova, jež Jan Křtitel řekl o Ježíši: „Hle, Beránek Boží, který snímá hřích světa.“ Nikdo předtím ještě o něm nevydal takové svědectví, jako tento muž od Jordánu. Je to svědectví, z něhož žije naše víra dodnes: Ten, na jehož příchod se připravujeme každý advent, je i pro nás Beránek, který nese a snímá svou obětí na kříži tíhu lidských hříchů. Bez toho vánoce postrádají skutečný smysl: že přišel Spasitel, o němž je psáno: „On vysvobodí lid svůj z jeho hříchů“ (Lk 1,21). Právě toto největší tajemství Ježíšovy osobnosti zvěstuje v jistotné víře Křtitel svým učedníkům.
Ale z dnešního textu Matoušova evangelia je zřejmé, že ta jistota najednou zmizela jako sníh na slunci. Jako by tu stál před námi docela jiný člověk. Ten vykřičník Křtitelovy víry se proměnil v obyčejný otazník lidské pochybnosti. Není to jeden velký omyl, není celé svědectví o Ježíši hodně přehnané či dokonce úplně vedle? Tuto úzkost můžeme slyšet z jeho vzkazu Ježíši: „Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“ Už nic není určitého a jasného, všechno je rozmazáno a znejistěno. Však Křtitel je ve vězení a ten Přicházející, o němž tenkrát svědčil, ho tam nechává bez pomoci.
Křtitel potřebuje aspoň Ježíšovo ujištění, že se ve svém kázání nemýlil, že neprohrál svůj život, že všechno, co on něm kdy řekl, je pravda. Že zkrátka on je ten slíbený Mesiáš. Ale Ježíš mu takto jednoznačně neodpovídá. Odpovědí jsou právě jeho skutky, o nichž Křtitel slyšel ve vězení. Teď to má mít od svých učedníků potvrzeno: Jděte, zvěstujte Janovi, co slyšíte a vidíte: Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají a chudým se zvěstuje evangelium.“ Jan vyhlížel skutky soudu nad člověkem, ale slyší o skutcích, které zachraňují člověka. Snad si mohl vzpomenout i na slovo z Izajáše: „Bůh, který odplácí, vás přijde spasit. Tehdy se rozevřou oči slepých a otevřou se uši hluchých“ (Iz 35,5). Ježíšovy činy, které jsou vidět a shodují se s prorockým slibem a jeho evangelium, které zní chudým – to je jediná Ježíšova odpověď pro Křtitele, který ji může přijmout, ale také odmítnout, protože čekal něco jiného. I ten, který na vrcholu své víry ukazuje na Beránka Božího, potřebuje teď, kdy je dole, slyšet Ježíšova slova: „Blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží.“
Kázání v církvi musí mít svůj střed – a to je zvěstování Ukřižovaného Ježíše. A právě to se člověku hrubě nelíbí – ani dnes, ani v době apoštola Pavla. A to proto, že nechce slyšet o své ztracenosti, ale o svých možnostech. Nežádá Boží smilování, ale sebepotvrzení. Kristův kříž jako jediná naděje člověka v jeho bídě budí stále výsměch či agresi. Lidé ochotně snesou božské bambíno v jeslích, které se na všechny usmívá a rozdává lásku, ale odmítají Ukřižovaného Spasitele. „Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství.“ Mesiáš podle lidských představ, které měl i Křtitel, měl mít sílu a moc. Ukřižovaný Mesiáš tomu neodpovídá. Je snadné se na Ježíši, který je takový jaký je, nikoliv, jak si ho představujeme, urazit. Můžeme se na něho s Křtitelem zlobit, že nejedná tak, jak bychom chtěli. Že nedává pořád o sobě vědět, že nezasáhne, když to tak potřebujeme a neudělá na světě pořádek. Že od nás chce, abychom ho následovali se svým křížem, abychom jednali jinak, než je to dnes zvykem. Proto slyšíme, že je blaze tomu, kdo se nad ním neuráží.
Když Pán poslal svůj vzkaz Janovi, promluvil o něm k zástupům. Není tu jediné slůvko kritiky za jeho kolísáni a nejistotu. Naopak, Jan je víc než prorok: „Amen pravím vám, mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nevystoupil nikdo větší než Jan Křtitel, avšak i ten nejmenší v království nebeském je větší než on.“ Největší ze všech lidí, co jich kdy bylo, je tento muž, který měl tak obrovskou jistotu víry, jež se mu pak rozplynula v pochybnostech. Ani to neumenšuje význam a velikost toho, který připravoval cestu Pánu. Ale ten, kdo je v Božím království – Jan k němu ukazoval – dosáhl něčeho, čím Jana přesahuje. Do Božího království se jde jen ve víře v Krista Ježíše, Ukřižovaného a Zmrtvýchvstalého, kdy se člověk znovuzrodí a je nové stvoření. „Nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit Boží království“ (J 3,3). Člověk ve své staré podobě tam nemůže vejít, ani ten největší narozený z ženy ne, jen ten, koho Bůh povolal. „Co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné, neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil“ (1K 1,27).
A ti všichni malí, slabí, ubozí, Bohem však povolaní do společenství Kristova lidu, jsou větší než Jan Křtitel, který připravuje cestu Pánu. „I ten nejmenší v království nebeském je větší než on.“
Amen.