Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Závěrečný oddíl Lukášova evangelia, který jsme slyšeli, není zdaleka tak slavnostní, poetický a jímavý, jako jeho začátek, který čteme na Štědrý den. Tam zní jména císaře Augusta a jeho místodržícího Quirinia, za nichž byl po celém světě proveden soupis lidu. Vznešenost moci vždycky budí zájem a respekt. A to následující prosté vyprávění budí zase dojetí: pro těhotnou Marii není nikde místo a když porodí, zavine děťátko do plének a položí do jeslí. A potom do noci zazáří veliké světlo; jako by se tu naplnilo prorocké zaslíbení, jež jsme slyšeli z Izaiáše. Kupodivu si dokážeme aspoň trochu představit veliký strach pastýřů – už proto, že strach nás provází jako věrný přítel od nejútlejšího věku. Ale pak už zní slova, jež dosud neslyšelo lidské ucho: andělská zvěst o narození Spasitele, která přesahuje všechny lidské představy. A tento vrchol celého vyprávění jakoby měl být ještě převýšen: ne jeden anděl, který dává informaci, kdo to je a kde je, ale je tu množství nebeských zástupů, které chválí Boha: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi, Bůh má v nich zalíbení.“
Martin Luther tady výstižně poznamenává: „Kdo rozumí tomuto chvalozpěvu, rozumí všemu.“ Tomu ubohému publiku, tvořenému zděšenými pastýři, zní ve vánočním hymnu ta nejkrásnější zvěst, nad kterou už není. A chválící nebe, všechny ty zástupy, které stojí ve služby Hospodinu zástupů, potvrzují ten div divů, nepochopitelný fakt, že Bůh má v lidech zalíbení. Nic většího už nedokáže ani ten nebeský sbor zazpívat, ani samo zářící nebe nemá větší dar pro lid, sedící v zemi stínu smrti. Tím je právě toto tajemství Boží lásky, o němž později píše Petr ve svém listu jako o „spasení, které i andělé touží spatřit.“ (1 Pt 1,12)
A pak sláva Páně zmizí, píseň dozní a všechno se vrací k normálu. Nebe je temné, jako bývá v noci. Ale Lukáš tady neudělá tečku, jako by vánoční příběh byl u konce. Právě naopak: ty skutečné vánoce teprve pastýřům nastávají. „Jakmile andělé od nich odešli do nebe, řekli si pastýři“ Co všechno si lidé můžou po takovém zážitku říci? Dnes, kdy je hlad po „tajemnu“, by leckteří mluvili o paranormálním jevu, který se musí teprve zkoumat, o nakažlivosti davové sugesce, jíž se snadno podlehne. Možná, že by se objevil i názor, že je třeba se na to především vyspat a pak si to všechno nějak vysvětlit. Ti pastýři však si nic nevysvětlují; nemluví o jevu, který viděli, ale pro ně je mnohem důležitější to slovo, které jim bylo zvěstováno. Jde jim o to, aby šli tam, kam jít mají: „Pojďme až do Betléma a podívejme se na to, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil.“ Nejde o vlastní názory, řešení celé záhady, jde o to, jednat podle Božího slova, jemuž oni uvěřili. A tady nikdy není dobré otálet, odkládat, loudat se; to nedělal Zacheus, který slezl rychle ze stromu, aby přijal Ježíše, to nedělají pastýři: „Spěchali tam a nalezli Marii a Josefa i to děťátko položené do jeslí.“
Neviděli tu žádnou slávu, jen bídu dvou bezdomovců a obyčejné dítě. Ani tady není nic, „proč bychom ho žádostivi byli,“ jak o něm mluví prorok Izaiáš. S nebeskou nádherou a otevřeným nebem ta ubohá stáj nejde vůbec dohromady. Ale pastýři při pohledu na děťátko zároveň slyší slovo, které jim zaznělo, drží se toho, co jim bylo zvěstováno. A sami o tom mluví dál. Pastýři jsou prvními apoštoly narozeného Spasitele, jako později ženy jsou zvěstovatelkami vzkříšeného Spasitele. Jak podivné a lidsky nevěrohodné svědky si Pán Bůh vybírá! Pastýře, kteří nesměli – stejně jako zloději – svědčit u soudu, ženy, jejichž slova se nebrala vážně. Už v tomto lukášovském závěru se objevuje jistota, kterou vyjádřil apoštol Pavel: „Co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné“ (1 K 1,27).
Z Janova listu jsme četli úvodní slova o apoštolech: „Co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli,… to zvěstujeme.“ Pastýři předávají dál, co slyšeli, co jim bylo řečeno o tom dítěti. Nejde o to, vyprávět o sobě, o svých pocitech, nejde o to, dělat se zajímavým svými zážitky – pastýři předávají na zemi dál to, co sami slyšeli. To je jediný pramen jejich zvěstování: Boží slovo. Tak ukazují církvi i dnes ten jediný správný směr.
Když pastýři předávali dál to, co slyšeli a čemu uvěřili, všichni nad tím užasli. Divili se tomu, ale nezdá se že nastal nějaký pohyb světa směrem k jeslím. To jen lidové Betlémy tam mají desítky, ne-li stovky návštěvníků. Lukáš nic takového nezná, jen podiv a úžas. Ale ten nikdy dlouho netrvá. Je to hnutí myslí, které je chvilkové: rychle se zapomene a život nepromění. Úžas a údiv zdaleka není totiž co víra, to důvěřivé spolehnutí na Boží slovo – na „Slovo života“, je v Ježíši Kristu přijali apoštolové jako jediný obsah svého zvěstování.
Všichni se divili, ano, ale jen o Marii poznamenává Lukáš něco navíc: že ona to „všechno v mysli zachovávala a rozvažovala o tom.“ Slovo Páně, jež zvěstují pastýři i jí, si Marie vštípí do paměti, aby nezapomněla; také o něm přemýšlí, snad přesněji „dává si je do vzájemné souvislosti.“ V tom je příkladem věřícího člověka a zároveň příkladem pro nás všechny. K tomu úžasu nad tím, co se stalo, když Bůh se stal v Ježíši Kristu člověkem, k obrovskému úžasu, že Pán Bůh v nás lidech, tak strašných a zároveň tak ubohých, má zalíbení, patří i to, o čem slyšíme na samém konci vánočního evangelia: zachovávat zvěstované slovo ve svém nitru a stále víc je promýšlet a dobírat se jeho nejhlubšího smyslu – jako Marie.
Amen.