Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Když čteme listy apoštola Pavla, nedovedeme vždycky pochopit jejich skutečnou hloubku. Věděla to už první církev; v 2. listu Petrově čteme o nich toto svědectví: „Některá místa jsou v nich těžko srozumitelná a neučení a neutvrzení lidé je překrucují, jako i ostatní Písmo, k vlastní záhubě.“ (2 Pt 3,16) I když nechceme nic překrucovat, ale v pokoře i tato slova našeho textu přijmout jako Boží dar, tento text z epištoly Efezským není snadný k porozumění.
Však tu třikrát apoštol zmiňuje slovo tajemství. A tajemství je skrytá Boží skutečnost, kterou může odhalit jen Pán Bůh sám. Pavel zde mluví o Kristovu tajemství, které mu bylo dáno poznat, i když celé generace Božího lidu o něm neměly ani potuchy. „V dřívějších pokoleních nebylo lidem známo, ale nyní je Duchem zjeveno jeho svatým apoštolům a prorokům.“
Pán Bůh má svůj čas, kdy dává poznat tajemství, jež je spojeno s Kristem, s jeho příchodem na svět, s jeho ponížením a také s jeho vítězstvím. A jaké je to tajemství? Pavel to vyjadřuje prostě: „Že pohané jsou spoludědicové, část společného těla a mají v Kristu Ježíši podíl na zaslíbeních evangelia.“
Spojit pohana s věřícím Židem, aby s ním tvořil jednotu, přiznat mu právo být spoludědicem toho, co Hospodin dal Abrahamovi, to je skutečně lidsky nemožné – asi tak jako dnes spojení Palestinců a Izraelců, kteří spolu teď vedou válku jako nepřátelé. Snad politici přispějí k tomu, aby nastal klid zbraní, či dokonce aby byl uzavřen mír, ale kdo dokáže, aby se nepřátelé cítili „částí společného těla“, jak píše apoštol? Tak úzké spojení lidí, kteří k sobě mají nepředstavitelně daleko celou svou kulturou, není v lidských silách. Ale to tajemství, které bylo odhaleno, tajemství jednoty mezi tak odlišnými lidmi jako je Žid a pohan v Pavlově době, souvisí právě jen s tím, který je schopen překonat každou vzdálenost mezi lidmi: Kristus Ježíš. V něm to neznámé, nepochopitelné, pohoršující a šokující a zhola nemožné je skutečností. Pohané jsou přijati židovskými křesťany a tvoří s nimi jednu církev, kde se – slovy apoštola – zvěstuje „nevystižitelné Kristovo bohatství.“
Tajemství, že Pán Bůh má rád nejen některé, ale všechny, že nedělá rozdíly mezi židy a pohany, protože je spojuje Kristus v jednu církev, to bychom snad dovedli ještě pochopit; přitom víme, jak je v praxi těžké přijmout bližního v jeho odlišnosti a tvořit s ním jednotu víry. Ale když apoštol pokračuje dál a mluví o „smyslu tajemství od věků ukrytého v Bohu, jenž vše stvořil“, už se nám nad tím začíná točit hlava. Jaké je to druhé tajemství v Pavlově chápání? Toto: „Bůh chce, aby nebeským vládám a mocnostem bylo nyní skrze církev dáno poznat jeho mnohotvarou moudrost, podle odvěkého určení, které naplnil v Kristu Ježíši, našem Pánu.“
Není tady přeceněna – až klerikálně – důležitost církve? Že lidé mají poznat Boží spásu v Kristu, tomu rozumíme. Kdo jiný než církev může přinášet světu evangelium? Ale tady jde o nebeské vlády a mocnosti, které zvěstováním církve mají poznat Boží moudrost, že On uskutečnil svůj odvěký záměr v Ježíši Kristu. Apoštol Pavel je přesvědčen, že náš viditelný svět není celá skutečnost; je tady i to, co vidět není, čemu nerozumíme, ale co působí a co si na nás dělá nárok. I dnes se běžně mluví o „neviditelné ruce trhu“, o virtuálních realitách, o zákonitostech, kterým podléhá společnost i jednotlivci. Ty všechny nadosobní síly, kterým nevidíme do tváře, duchovní mocnosti a moci, ať už si pod tím představujeme cokoli, nás nedokáží odloučit od Boží lásky, jak píše apoštol v listu Římanům. A tady v listu do Efezu dokonce slyšíme, že zvěstování církve o vítězství Pána Ježíše zasahuje i do této neznámé oblasti. Pán Bůh chce použít slovo evangelia, radostné zvěsti o tom, že Ježíš je vítěz, slovo, které káží ubozí lidé, všem bídám poddaní a přece dovolávající se milosti Pána Ježíše, aby i ti tajemní neviditelní posluchači poznali Boží moudrost. Nerozumíme tomu, ale smíme věřit tomu, že zvěstování církve má kosmický dosah, protože „Bůh chce, aby nebeským vládám a mocnostem bylo není skrze církev dáno poznat jeho mnohotvárnou moudrost, podle odvěkého určení, které naplnil v Kristu Ježíši našem Pánu.“
Ale apoštol Pavel končí tím, co je pro nás navýsost srozumitelné. Když věříme v Pána Ježíše, když se před ním skláníme jako ti mudrci, nemusíme se bát žádných mocí a sil a jejich působení. Patříme jen a pouze Kristu, tomu, který dokáže překonat naše předsudky vůči lidem, naši pýchu, naši vzájemnou nevraživost, protože jsme částí společného těla, jeho těla. A smíme vědět,že nás Pán Bůh nikdy nezklame: „V něm smíme i my ve víře přistupovat k Bohu svobodně a s důvěrou.“
Amen.