Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Na dnešní neděli připadá stará církevní perikopa, tedy určený oddíl z bible, z Matoušova evangelia. Je to vyprávění z doby, kdy Ježíš teprve začal veřejně vystupovat. Víme, že nejprve se setkal s Janem Křtitelem a nechal se pokřtít; potom odešel na poušť, kde byl pokoušen ďáblem; teprve potom začal veřejně kázat, že se přiblížilo království nebeské, a vybral si čtyři učedníky. A potom již u Matouše čteme (4,23–25), že Ježíš chodil po Galileji, učil v synagógách, kázal a také – uzdravoval. Vzápětí na to čteme, že se za ním sbíhali lidé z širokého okolí – ze Sýrie, z Galileje, z Jeruzaléma – a to hlavně proto, že se doslechli o tom posledním, co konal, o uzdravování nemocných. Přinášeli za ním nemocné, aby je uzdravil – posedlé, náměsíčné, ochrnuté, postižené rozličnými neduhy.
Kázal a uzdravoval – to jsou dvě složky, dvě oblasti Ježíšova působení. A o obojím si lidé vyprávěli; nejen o tom, co Ježíš říkal, ale i o tom, co dělal. O tom, že kázal o Božím království, ale také o tom, že mnoha způsoby ukazoval a naznačoval, jak má Boží království vypadat. Celou řadu Ježíšových slov Matouš shrnuje do Kázání na hoře (kap. 5–7), a vzápětí jako by si řekl – tak, a to stačí. Dost bylo teorie, teď se podíváme, jak Ježíš postupoval v praxi! A tu čteme (7,28–29), že když Ježíš přestal mluvit, zástupy užasly, neboť je učil „jako ten, kdo má moc.“
Kdybychom byli nezúčastnění diváci, řekli bychom si: no tak fajn, a teď se teda ukaž! Tak jak ta moc vypadá? Teď půjde do tuhého, teď se ukáže, jestli to všechno nebyla jen krásná slova.
A Matouš nám vychází vstříc. Teď opravdu přicházejí na řadu mocné Ježíšovy činy – jenomže ono se taky ukáže, na naší perikopě, ale i v dalších kapitolách, že leccos je trochu jinak, než bychom si představovali. Ano, ono se sice ukáže, že Ježíš je mocný, ale vzápětí nám Matouš prozradí, že Ježíš na sebe „vzal naše slabosti a nemoci nesl“ (8,17), nebo že neměl, kde by hlavu složil (8,20).
Ano, Ježíš má moc, ale nakládá s ní docela jinak, než jak jsme zvyklí nebo jak by se nám líbilo. A proto nám evangelisté vyprávějí příběhy o uzdravování – to nejsou jen historky o podivuhodném léčiteli, jakých je v každé době spoustu a napovídá se o nich tolik nesmyslů… Příběhy, jež nám zapsali evangelisté, v sobě vždycky mají ještě něco navíc. Nějakou zvláštnost, něco podivného, paradoxního, co bychom na poprvé nečekali.
Tak třeba ten malomocný. To je úplně nejsilnější kalibr. Malomocenství je hrozná nemoc, nejen sama o sobě, ale i proto, že nemocný je vyčleněn ze společnosti. Ve Starém zákoně, v knize Leviticus se velice přísně předepisuje, jak se má postupovat, jak se má nemoc diagnostikovat a jaká hygienická opatření je třeba přijmout, aby se nemoc nešířila. Jen ve dvou případech se dovídáme, že se malomocný uzdravil – Mojžíšova sestra Mirjam, a generál Náman. A v obou případech to byla velice složitá záležitost; Mojžíš se musel za sestru přimlouvat, a generál zase musel cestovat k Jordánu. V obou případech muselo být naprosto zřejmé, že je to samotný Hospodin, a nikdo jiný, kdo tak veliký zázrak může učinit.
A Ježíš? Ježíš léčí bezprostředně, pouhým slovem. A také dotykem. Ježíš učiní právě to, co by od něj nikdo nečekal; něco, co je v rozporu s dobrými mravy. Sáhnout si na malomocného – takhle riskovat! Ale o to právě jde: nejen o tu nemoc, ale i o to, že Ježíš prolamuje společenské bariéry. Podle obecného názoru malomocní lidé byli touto nemocí postiženi za trest – protože se kdysi dopustili nějakého hrozného činu. Ježíš se touto představou nenechá ovlivnit. Dotýká se malomocného a uzdravuje ho.
Ale pozor, to není všechno: jdi ke knězi a ukaž se mu, tak jak předepisuje Mojžíšův zákon. To je jako bychom dnes řekli: Nech si vystavit lékařské osvědčení. Zapoj se do systému. Ano, jsi osvobozen, jsi navrácen do lidského společenství, ale současně: stará nařízení platí. Všechna ta krutá opatření nadále platí a mají svůj smysl. Ježíš má sice svrchovanou moc, ale ani ho nenapadne, aby předělával Mojžíšův zákon. Však zrovna před chvílí, tam na hoře říkal, že „nepomine ani jediné písmenko, ani jediná čárka ze zákona!“ (5,18) Jestli si někdo myslí, že Ježíš přišel rozvrátit soudobou medicínu, je úplně vedle. Ježíšova moc není v tom, že by staré řády rušil, ale v tom, že je naplňuje: že je naplno využívá k dobrému, aby byl zdravý člověk oficiálně uznán za zdravého a začleněn do společnosti.
Zástupy, které Ježíše provázely, jistě byly jeho jednáním s malomocným šokovány. A co teprve nyní – když k němu přichází setník, patrně Říman, člověk, s kterým se slušný člověk ani nebaví, příslušník okupační mocnosti! „Pane, můj sluha leží doma ochrnutý a hrozně trpí!“ „Tak já přijdu,“ povídá Ježíš. – Ale opravdu je to tak? Ta řecká věta se dá pochopit i jinak, a také z dalšího kontextu to tak vypadá, že by se měla přeložit ve formě otázky. Nevěřícné, pohoršené otázky: „Cože? Jak si to představuješ? JÁ že mám přijít k TOBĚ?“
Tohle bychom asi od našeho Ježíše nečekali, od toho Ježíše, kterého si obvykle představujeme tak laskavého, vždycky úslužného a dobrotivého! Ale nemylme se, Pán Ježíš není automat na přání. Však ještě dále u Matouše (15,21–28) uslyšíme o jedné kananejské ženě, která prosila za svou dceru – a co jí Ježíš odpověděl? Nejdřív zarytě mlčel, a když ještě víc křičela, utrousil jenom: „Já jdu za ztracenými ovcemi z lidu izraelského!“ A když se nedala, tak znova: „nevezmu chleba dětem a nehodím ho psům!“
Je velice dobře možné, že tohle je příběh ze stejného soudku. Tenhleten prorok, Jošua z Nazaretu je prostě v první řadě Žid a je si toho vědom. Chce pomáhat v první řadě Izraelcům, jenže… Jenže mu do toho vždycky něco vleze. Na jedné straně veliká oddanost a víra setníka, nebo té kananejské ženy, a na druhé straně Ježíšova vlastní laskavost a otevřené srdce. Ano, on je tu v první řadě pro Izraelce, ale… tahleta žena je tak vytrvalá, a chytrá, a vůbec se neurazila, ani když ji přirovnal k psovi! Naopak, šla ještě dál a řekla: „ale i štěňata žerou drobty, které dětem spadnou ze stolu dolů!“ Anebo tenhle setník: on se vůbec neuráží, že rabín nechce překročit jeho práh! Naopak, on jde ještě dál a pokračuje ve své pokorné prosbě: „Vznešený rabíne, nemusíš se špinit, já vím, že nejsem hoden! Stačí přece, když přikážeš, a ono se to zařídí, tak jako já, člověk mocný, mohu přikazovat a zařizovat věci na dálku!“
Ne, myslí si Ježíš, takovouhle víru, takovou pokoru a vytrvalost, to jsem neviděl ani v Izraeli, kdepak. Naopak, takovíhle lidé najdou cestu do království nebeského, spousta takových pohanů přijde, od východu i od západu, zatímco synové království – ti, za kterými jsem hlavně přišel, – darmo mluvit! S těmi to skončí špatně! Slyší mě, a nerozumí, vidí, co dělám, a zůstávají slepí – takové čeká pláč a skřípění zubů.
Ne, s Ježíšem to není žádná idyla. Žádný poslušný automat na přání, který nám na naše modlitby okamžitě a úslužně vyhoví. Žádná otevřená náruč, ale tvrdý modlitební zápas – především zápas s vlastní pýchou. Malomocný, i pohan, i kananejská žena nám jdou příkladem, jak odkládají vlastní vůli, vlastní důležitost, vlastní představu: „chceš-li, můžeš“, říká malomocný, leží Ježíšovi u nohou a ani se neodvažuje říci: „prosím“. A podobně setník: „můj sluha je nemocný, a já jsem mocný, ale teď jsem bezmocný a vůči tobě úplně bezvýznamný, ani se neobtěžuj chodit ke mně, špinavému pohanovi.“ A kananejská žena: „Ano, Pane, já vím, že jdeš napřed k Izraelcům, já tvoji vůli uznávám, ale co kdyby přece jen něco ukáplo…“
A hle, právě toto funguje. Funguje to proto, že Ježíš sám tomu dobře rozumí, co to znamená odložit vlastní vůli, vlastní představy. Takhle se modlil k Otci, když se toužil vyhnout utrpení na kříži – „ale ne jak já chci, ale jak ty chceš“ (Mt 26,39) a takhle to naučil své učedníky: „buď vůle tvá.“
Učedníci se to sice teoreticky naučili, i my to umíme odříkávat, ale jak to vypadá v praxi? Opravdu se dokážeme modlit tak, aby z toho nevyčuhovala naše důležitost, naše svatá vůle?
Proto nám evangelisté zapsali obojí – Ježíšova slova i Ježíšovy příběhy. I ty podivné, paradoxní a někdy těžko srozumitelné. Abychom si obojí připomínali: nejen slova modlitby Páně, která známe nazpaměť, ale i příběhy tří vyděděnců, kteří nás – každý po svém – učí, jak se modlit. Malomocný, pohan a kananejská žena – všichni se na Ježíše obrátili s pravou vírou – odložili vlastní vůli a představy, jak by to mělo být zařízeno, odložili vlastní důležitost. Ale taky se nenechali odradit, nenechali se zakřiknout těmi pravověrnými, pohoršenými učedníky a nenechali se odbýt ani samotným Ježíšem, ale trvali na svém – pokorně, ale neústupně. Vlastně ne, netrvali na svém, trvali jen na tom, co věděli o Pánu Ježíši: „Ty, Pane Ježíši, můžeš, budeš-li chtít. Můžeš, i když my nemůžeme, a i když je toho mnoho, co mluví proti nám.“
Pane, ty víš napřed, co potřebujeme, dříve než otevřeme ústa k modlitbě. Prosíme Tě, přijímej naše představy shovívavě a dávej nám to dobré, co máš pro nás připraveno.
Amen.
Jan A. Dus