Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Příběh o stavění věže „jejíž vrchol bude v nebi“, jak jsme jej četli z knihy Genesis, je zvláštní tím, že v celém dalším biblickém svědectví už o něm není ani zmínky. I v Novém Zákoně slyšíme o Adamově neposlušnosti v ráji, o Kainovi, o potopě, ale o babylonské věži nikoliv. Přitom je to jakési vyvrcholení té celé nešťastné lidské vzpoury vůči Bohu, která začíná v ráji a končí na pláni v zemi Sinear. Jestliže žalmista vybízí: „Zpívejte Hospodinu, dobrořečte jeho jménu, vypravujte mezi národy o jeho slávě,“ (Ž 96,2–3) pak stavitelům věže jde o jejich vlastní jméno a o jejich slávu. Bůh tu z lidského horizontu nadobro zmizel, zůstává jen titánská touha strhnout nebe na zem, vyvzdorovat si ztracený ráj svým úsilím a technikou; dávná nabídka hada: „Budete jako Bůh,“ teď dostává konkrétní podobu – vrchol té věže bude v nebi, v prostoru, který si člověk svévolně chce okupovat pro sebe, aby sám byl tou poslední autoritou ve všem. V té stavbě vidí Bohu vzdálené lidstvo zajištění své existence: „tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi.“ Pýcha a pošetilost zároveň, protože platí slovo Písma: „Nebude-li Hospodin stavěti domu, nadarmo se namáhají stavitelé.“ (Ž 127,1) Když se staví bez Boží pomoci, dokonce Bohu navzdory, když nejde o slávu Boží, ale o lidskou pýchu, vždycky to dopadne stejně: je to k ničemu a přinese to jen trápení a rozvrat. Toto varování zní z Bible častokrát a velmi zřetelně, třebaže náš příběh už nikde nezmiňuje.
Pán Ježíš však na konci svého velkého Horského kázání vypráví podobenství o dvou stavitelích, kteří staví dům. Jedna stavba vydrží, druhá se zřítí. Byla to zbytečně vynaložená námaha; v tom je určitá podobnost s onou věží, která měla sahat do nebe. Pán Ježíš však vede naši pozornost v tomto podobenství spíše k zemi, k základům, na nichž se staví. Každý, kdo jeho slovo nejen slyší, ale také je uskutečňuje v životě, staví na skále, která odolá i přívalu vod, zatímco stavba na písku, stavba nikoliv snad pyšná, ale zcela jistě lehkomyslná, se zřítí.
Možná, že nám nehrozí pokušení titánství, v němž člověk překračuje dovolené hranice; možná, že nám ani nejde o to, abychom si udělali jméno, proslavili se a dostali se do nějaké knihy rekordů. Ale téměř vždy nám hrozí, že Ježíšovo slovo nám zevšední, že dojde jen do našeho sluchu a ne až do srdce, že jej zaslechneme v neděli a všechny další dny se bez něj docela dobře obejdeme, protože dnes je jiná doba a nesmí se to tak brát. A přitom – on sám to řekl – „pomine nebe i země, ale jeho slova nepominou“. Tak důležitá a trvalá slova to jsou a on sám si přeje, abychom je brali nanejvýš vážně, abychom je uváděli do své praxe. Je to asi čím dál těžší, ale celé naše křesťanství je stavba na písku, pokud slyšení se nepromítne do celého našeho životního postoje.
Vyprávění o věži v zemi Sinear je varováním pro celou naši civilizaci, která ztratila s pokorou i vědomí, že určité hranice nelze beztrestně překročit. Čím víc se o to ve své pýše snažíme, tím méně si rozumíme a nejsme schopni se domluvit o ničem. Podobenství Páně pak je varováním především pro jeho učedníky, pro církev, kde zní jeho hlas. To, co slyšíme teď i my, není hořký a bolestínský povzdech, ale slovo Pána, o němž Matouš poznamenává: „Učil je jako ten, kdo má moc a ne jako jejich zákoníci.“ Jeho moc je i v tomto jeho upozornění: „Každý, kdo slyší tato má slova a neplní je, bude podoben muži bláznivému, který postavil svůj dům na písku. A spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a obořily se na ten dům; a padl, a jeho pád byl veliký.“
Amen.