Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Příběh, který jsme slyšeli, je příběhem všedního dne. Dnes, kdy lidé ztrácejí práci a kvůli tomu si v návalu deprese dovedou vzít i život, si dovedeme lépe představit situaci těch, kteří se tam nečině poflakují, protože o ně není na pracovním trhu zájem: „Nikdo nás nenajal,“ říkají člověku, který jediný o ně stojí a je ochoten je zaměstnat. To beznadějné čekání je vystřídáno radostí, že mají práci, za kterou dostanou zaplaceno obvyklou denní mzdu. Tou byl v té době jeden denár.
Až potud je to zcela normální příběh, nepříliš zajímavý svou obyčejností. Ale náhle tu vzniká nečekané napětí. Doslova pulzuje v ukřivděném reptání těch, kteří by měli spíš poděkovat onomu hospodáři, že jim dal pracovní příležitost a výdělek. Možná, že by všechno bylo bez problémů, kdyby neměli srovnání. Srovnání s těmi, kteří pracovali jen krátkou dobu a dostali stejně. A k tomu srovnání by nedošlo, kdyby jejich zaměstnavatel byl trochu psycholog. Kdyby začal s výplatou těch, kteří dřeli celý den a nechal je odejít, byl by svatý pokoj. Tak bychom to patrně udělali my. Co oko nevidí, to srdce neželí. Ale on je záměrně nechá nakonec; proto, aby viděli výplatu těch, kteří pracovali krátce a zjistili, že oni dostali stejně, i když nesli tíhu dne a vedro! Všichni žmoulají v dlani stejný denár, ti kteří dělali od slunka do slunka i ti, kdo na vinici kopli jen párkrát motykou.
Je to vlastně všední příběh o lidské závisti, řekneme si. A je to tak. Ale je to zároveň vyprávění, které má ještě mnohem hlubší rozměr. Však ten Ježíšův prostý příběh začíná slovy: „S královstvím Božím je to tak, jako když jeden hospodář hned ráno vyšel najmout dělníky na svou vinici.“ V tomto podobenství poznáváme nejen sami sebe (však my také dovedeme reptat proti tomu, který nám dal svou důvěru a najal nás do své služby), ale poznáváme tu nadto tajemství Boží spravedlnosti a lásky. Ten hospodář v podobenství nikomu nekřivdí, těm, kteří celý den pracovali, proplácí přesně to, na čem se s nimi domluvil. Nikdo nemůže namítat, že není spravedlivý. Však reptání proti němu není kvůli jeho nespravedlnosti, ale kvůli jeho dobrotě, kvůli tomu, že jedná jinak, než bychom čekali. Že chce něco jiného, než chceme my: „Já chci tomu poslednímu dát jako tobě; nemohu si se svým majetkem udělat co chci? Nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý?“ Právě to, že Bůh je dobrý k těm, kteří si to nezaslouží, je jádrem toho podobenství a obsahem celého evangelia. Je to skutečnost, která pohoršuje a dráždí, protože se dotýká našich představ o tom, jak Pán Bůh odměňuje poslušnost a oddanost svých věrných.
Kdybychom o tom nechtěli z falešné skromnosti vůbec slyšet, protože víra přece nemyslí na odměnu, pak by se muselo upravit celé toto podobenství: dělníci by dělali jakousi dobrovolnou brigádu a domů by šli s prázdnou. Museli bychom také vypustit mnoho slov Páně z evangelia, třeba to z Kázání na hoře: „Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odplatu v nebesích.“ (Mt 5,12) A vůbec bychom nemohli brát vážně slovo z epištoly Židům, které jsme slyšeli na začátku: „Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají.“ (Žd 11,6) Bůh dává svou odměnu, jeho odplata na věčnosti je skutečností, ale nemáme na ni nárok ani tím, co jsme dobrého vykonali. A není podle našich zásluh, ale podle milosti. Apoštol Pavel se mohl právem chlubit svým původem, záslužným dodržováním zákona, bezúhonným životem. Ale to všechno – říká – „pokládám za nic, abych získal Krista.“ Nechce Pánu Bohu nabídnout všechnu svou práci, své utrpení, aby za to dostal odměnu: jeho odměnou, nebeskou cenou, kterou dostane v cíli, je Boží povolání v Kristu Ježíši.
V Matoušově podání je toto podobenství o dělnicích na vinici v souvislosti s předchozím vyprávěním o bohatém mladíkovi, který od Ježíše odešel smuten, protože se nedovedl odloučit od svého majetku. A tehdy Petr i za ostatní připomíná Pánu, že oni opustili všechno a šli za ním. „Co tedy budeme mít?“ Jaká bude odměna za naši věrnost, za to, že jsme první, kteří jsme to dokázali?
A Ježíš jim vypráví podobenství, které končí slovy: „Tak budou poslední první a první poslední.“ Ten zazobaný mladík je proti odhodlaným učedníkům hodně vzadu, stejně tak jako farizeové, kteří Ježíšovu myšlení naprosto nemohou rozumět: on mluví sice o odplatě, ale ta není závislá na výkonu, na skutcích, ale jen na Boží laskavosti. Ale z těch posledních se mohou stát první, mladík může najít cestu zpátky a z farizea a nepřítele Kristova se může stát apoštol, jako se to stalo v životě Pavlově. A z prvních naopak se mohou stát závistivostí a tvrdým srdcem ti poslední. I to se stalo, když Petr, který chce Ježíšem manipulovat, slyší: „Jdi ode mne, satane!“
Pro každého člověka smíme mít naději – vždyť poslední budou první; ale pro sebe, když tak často dokážeme reptat na Boží laskavost vůči druhým, kteří si to nezaslouží, tu slyšíme varování. Varování i před svou pýchou na svůj křesťanský život, na to, že jsme „nesli tíhu dne i horko“ při práci na Boží vinici. To není poukaz na odměnu, to povolání k víře, k lásce a naději už samo Boží odměnou je. Nemusíme pokukovat po druhých, co jim Pán Bůh dobrého dává, abychom jim záviděli a živili v sobě pocity životní křivdy. Apoštol Pavel měl k tomu mnoho důvodů a mohl propadnout všelijaké hořkosti. Ale on vyznává – a to může být i naše vyznání: „Zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši.“
Amen.