Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Když ve středu minulý týden došlo ve škole v německém Winnenden k masakru, při němž zahynulo víc než patnáct nevinných oběti, lidé na toto místo přicházeli rozsvěcovat svíčky a v mlčení vyjadřovali své pocity na transparentech. Na jednom z nich byla otázka: „Bože, proč?“ Když k Ježíši přišli lidé s tím, co se stalo Galilejcům, které u oltáře zavraždil Pilát, nebyla to určitě jen informace. Ta hrůza byla totiž příliš veliká. V té zprávě, kterou Ježíši přinesli, se skrývala stejná otázka, kterou vyslovila lidská bolest nad dílem šíleného střelce: jak to Bůh mohl dovolit? Jak něco takového Bůh připustí?
I my bychom chtěli od Ježíše tuhle základní odpověď. Ale on ji nedává. Pro jeho posluchače, kteří byli vychováni v židovském myšlení, že za vinu přichází trest – tak si vysvětlují i Jobovi přátelé jeho tragedii – by už to bylo jistým řešením: mohli si za to sami. Ale to Ježíš odmítá: „Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než ti ostatní, že to museli vytrpět? Nikoli, pravím vám.“
Tak to tedy není, ale jak to ve skutečnosti je? Jak je to se všemi těmi hrůzami, které se dějí? A kde zůstává Bůh se svou mocí, když zlo si tady řádí ve stále nových podobách? Bože, proč? A Ježíš neříká vysvětlující „proto“. Neobhajuje Boha, který nechal Piláta vraždit. Nepřináší odpověď po smyslu všeho toho, co se na světě děje. Spadne věž v Siloe a doplatí na to životem osmnáct lidí – a zase žádné zdůvodnění, jen ujištění, že nebyli vůbec horší než všichni Jeruzalemští, kterým se nic nestalo.
Pán Ježíš nepřišel na svět, aby člověku odpověděl na to, co ve své moudrosti zná jen Bůh, on přišel, aby člověka zachránil z jeho hříchu. Proto volá k pokání, ke změně a proměně. Ta slova, jimiž reaguje na Pilátův zločin i neštěstí v Siloe, jsou varováním Izraeli: „Nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete.“ A když k tomu připojuje vyprávění o fikovníku, který nenese ovoce, je to totéž varování: je poslední čas milosti. Jestliže se strom nevzpamatuje a nepřinese úrodu, bude poražen.
Když jsme četli oddíl z Pavlova listu do Korintu, slyšeli jsme apoštolovo pochopení dějin Izraele. To všechno, co čteme o jeho selhání a Božích trestech, je pro nás výstraha, výstražný obraz „abychom nazatoužili po zlém jako oni.“ Církev má s Izraelem mnoho společného: apoštol mluví dokonce o duchovní skále, z níž pili duchovní nápoj – a tou skalou byl Kristus. Tentýž Kristus, který pro nás prolil svou krev a obětoval své tělo. Ale i nás ohrožuje to, co hubilo lid smlouvy: že první místo v našem životě nemá Pán Bůh, ale něco jiného, čemu naplno sloužíme, na co spoléháme, k čemu se upínáme. A to je to, čemu Bible říká modloslužba či modlářství: Bůh až na druhém místě za mou prací, za mou kariérou, za mou rodinou. „Moji milovaní, utíkejte před modlářstvím.“ Tak to říká apoštol i nám v dnešní době a je to navýsost aktuelní varování. Však pořád jsme v pokušení mít Boha podle svého, srozumitelného, průhledného, který odpovídá našim představám a touhám. Taková je jen modla, ne živý Bůh, před nímž se skláníme s důvěrou, že je věrný a ke každé zkoušce, jíž nás provádí, dává sílu a východisko. (1 K 10,13)
Tato potěšující slova si smíme opakovat, i když vůbec nerozumíme Božím cestám a naše otázky zůstávají. Ale z dnešního evangelia můžeme dojít k závěru, že všechny ty hrůzy a tragédie, jimiž je naplněn svět, jsou varováním pro nás, jichž se dosud nedotkly. Ne proto, že bychom byli lepší než ti, kteří leží v krvi či pod troskami, ale že nám z nezasloužené milosti je dána šance k pokání, možná poslední, jako tomu fíkovníku. Všechno to zlé nás má vést k pokornému návratu k Tomu, od něhož jsme odešli a k prosbě o smilování pro každého člověka. A se žalmistou můžeme vyznávat – o sobě i o všech, kteří nejrůznějším způsobem trpí: „Srdcem zkoušeným a zdeptaným ty, Bože, nepohrdáš“.
Amen.