Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Z knihy Nehemiášovy jsme slyšeli kající modlitbu izraelského lidu, který se vrátil do své zničené země z babylonského zajetí. Jsou to doslova žebráci, nemají nic, jen jistotu, že Pán Bůh ve svém nesmírném slitování se sklání k těm, kteří ho tolikrát uráželi, zapírali a umíněně se k němu obraceli zády. On je však zachraňuje a dává jim na poušti manu. „Dával jsi jim chléb z nebe, když hladověli.“ Dokonce dvakrát v pokorné modlitbě si skutečnost Božího sycení Izrael připomíná jako důkaz Boží lásky a péče.
V dnešním oddílu z Janova evangelia Ježíš mluví k lidem, kteří mu vůbec nerozumí. Udělali si o něm už svůj úsudek: „Což tohle není syn Josefův? Vždyť známe jeho otce a matku.“ (6,42) Nemůže je už ničím překvapit v jejich nevěře – vždyť znají jeho původ jako obyčejného tesařova syna. Nic na tom nemění ani skutečnost – a to je začátek této kapitoly – že nasytil zástup pěti tisíců lidí. Jestliže v Nehemiášově knize se vyznávající levité rozpomínají na to, co činil Bůh ve své lásce, tito Ježíšovi posluchači mají krátkou paměť. Nepřipomínají si jeho div, ale pohoršují se nad jeho obyčejností, která nejde dohromady s tím, co o sobě říká.
„Já jsem chléb života.“ Tato slova zní těm, kteří věděli, že Bůh dal jejich předkům manu, chléb z nebe. „Vaši otcové jedli na poušti manu, a zemřeli.“ Jedli chléb z nebe, ale vzbouřili se proti tomu, který je takto sytil ve své laskavosti a on je nechal zemřít na poušti. Mana je pro chvilkové přežití, ale Ježíš mluví o tom, že kdo v něho věří, má věčný život. „Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe, kdo jí z tohoto chleba, živ bude na věky. A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa.“
Pán Ježíš tady nepochybně mluví o své oběti na kříži. Je to dar lásky celému světu, který v sobě nese stále zárodky smrti a zkázy. Ježíš umírá na kříži proto, aby i ten svět měl naději Božího života, aby každý člověk mohl mít ve víře v Ježíše Krista jistotu, že se neztratí nikdy Boží lásce. A to je asi smysl ujištění Páně, že každý, kdo se jím sytí jako živým chlebem, nezemře. Nevypaří se do nicoty, neskončí v Božím hněvu a odsouzení, což je v Písmu nejhlubší podoba smrti.
Když se nedávno ptali Baracka Obamy, co znamená víra v Ježíše Krista v jeho každodenním životě, odpověděl prostě: „V první řadě věřím, že Ježíš zemřel za moje hříchy a že skrze něho jsem vykoupen. To je pro mě zdrojem každodenní síly a opory. Vím, že nekráčím životem sám, vím, že pokud dokážu myslet méně na sebe, snad se mi podaří v malé míře splnit to, co bylo jeho záměrem.“
Vyznání nejmocnějšího muže planety potvrzuje, že Pán Ježíš může být každému člověku tím živým chlebem, který přináší záchranu v jeho ubohosti a duchovní podvýživě. Je možné přiznat své hříchy a mít jistotu vykoupení, které se stalo, když On dal své tělo za život světa, za můj a tvůj život. Sestoupil z nebe mezi nás, aby nám byl chlebem života, který nehodíme někam do odpadků, ale budeme z něho dostávat sílu, naději a radost. Radost, kterou vyjádřil apoštol v listu do Tesaloniky: „Bůh nás neurčil k tomu, abychom propadli jeho hněvu, nýbrž došli spásy skrze našeho Pána Ježíše Krista. On zemřel za nás, abychom my, ať živí či zemřelí, žili spolu s ním.“
Amen.