Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Blíží se Velikonoce. Není tedy marné pozastavit se nad tím, co bylo a je v pozad toho, o čem budeme o Velikonocích hovořit.
To prvé: „Bůh miloval svět.“ Tři slova v této výpovědi nám mají co říci. Podmětem této věty je slovo Bůh. A tak se můžeme, ba máme, ptát o kom se hovoří. Bible říká tam, kde se hovoří o Bohu třikrát svatý. Co tím rozumí? To, co je kolem nás – vše, tj. věci živé i neživé a z těch živých dokonce i lidi – má v našich očích určitou hodnotu. Někdo a něco má hodnotu téměř nulovou, něco má hodnotu nepatrnou, malou, větší a něco a dokonce velkou. Hovoříme o tom, že nám to je posvátné. Posvátný nám může být náš domov, místo, kde jsme se narodili a kde jsme vyrostli. S posvátnou úctou se díváme na některé lidi. O tento vztah úcty a posvátnosti jde tam, kde se říká, že něco je nám svaté. O Pánu Bohu říká Bible, že je třikrát svatý. Chce se tím říci – mimo jiné – že je tou nejvyšší hodnotou, kterou si dovedeme představit. V křesťanství k tomu přistupuje to, že ten, který je třikrát svatý a ve světle nepřistupitelném přebývá, promluvil – podle Bible – k Abrahamovi a řekl mu: „Vyjdi ze země své a jdi do země zaslíbené.“ Obdobně promluvil k Mojžíšovi, Josefovi, Davidovi, Šalamounovi atp. Věříme, že tak promlouvá i dnes k nám.
To druhé: „Pán Bůh miloval tento svět.“Co se rozumí výrazem „tento svět“? Je možno se domnívat, že se tím myslí tento náš svět – naše zem, naše planeta (Země), ba dokonce i náš vesmír (celý kosmos). Je však možno se na to dívat i jinak. Může se jím rozumět i „náš osobní svět“ – tak, jak vidíme vše – věci i lidi – kolem sebe a jak prožíváme vztahy s tím vším. Tento náš svět se všemi jeho radostmi i starostmi má Pán Bůh rád.
To třetí: „Pán Bůh miloval tento svět“. Důraz je na slově „miloval“. Pod tím, co se rozumí slovem „miloval“ či „láska“, je možno si představit mnohé. Aby se biblické pojetí lásky upřesnilo, používá se pro ně často výrazu „lásky typu agapé“. A co se jí rozumí? Jeden z moudrých teologů to naznačil třemi dimenzemi lásky typu agapé: úctou (respektem) k tomu, koho máme rádi. Odpouštěním mu jeho projevů nelásky a péčí o něho. Do této třetí dimenze patří i to, co vyjadřujeme slovem „oběť“. To znamená, že tam, kde mám někoho opravdu rád, tam se nejen o něho starám, ale jsem i ochoten něco pro to obětovat. Tak vypadá láska typu agapé.
A jsme u druhé části našeho textu: „Dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ Co nám chce evangelium říci touto větou? Hovoří o tom, že Boží láska k tomuto světu – tedy i k nám, ke každému z nás osobně – byla a je tak veliká, že dal to, co jako Otec měl a má nejraději ze všeho – svého syna. To není málo. To je dokonce nejvíc, co někdo je schopen dát. Tak veliká byla a je Boží láska k nám. A jaký byl a je cíl a účel tohoto daru – této oběti? I o tom hovoří náš text: „aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ Předmětem této věty – a tedy i označením cíle této snahy je „měl život věčný“. A co to je „život věčný“? I k tomu nám Bible pomáhá porozumět:
Věčný život – narozdíl od života, který zaslíbení věčnosti nemá – ale má například jen nepatrnou a všelijak omezenou hodnotu a je spíše jen živořením, nežli opravdu hodnotným životem – je zřejmě něco, o co lidé stáli a stojí. Příkladem nám může být to, co čteme u Matouše 19:16: „A hle, kdosi přišel k Ježíši a zeptal se ho: ‚Mistře, co dobrého mám udělat, abych získal věčný život?‘“ Ježíš přitom naznačil, kudy vede cesta k životu věčnému: „Vím, že jeho přikázání je věčný život,“ (Jan 12:50). „Neusilujte o pomíjející pokrm, ale o pokrm zůstávající pro život věčný; ten vám dá Syn člověka, jemuž jeho Otec, Bůh, vtiskl svou pečeť,“ (Jan 6:27). Apoštol Pavel naznačil velice konkrétně cestu k životu věčnému v dopise Galatským 6:8: „Kdo zasévá pro své sobectví, sklidí zánik, kdo však zasévá pro Ducha, sklidí život věčný.“ Na jiném místě pak Pavel píše: „Těm, kteří vytrvalostí v dobrém jednání hledají nepomíjející slávu a čest, dá Pán Bůh život věčný, aby tak, jako vládl hřích a přinášel smrt, vládla ospravedlněním milost a přinášela věčný život skrze Ježíše Krista, našeho Pána!“ (Římanům 2:7) Nakonec pak Pavel shrnuje to, co je pro život věčných nejpodstatnější: „Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ (Římanům 6:23)
Poslední část našeho textu: „aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul.“ V tomto slově cítíme i slyšíme starost o to, aby někdo svůj život nepromarnil, aby život žádného člověka nezplaněl, aby nikdo svůj život nepromarnil. Jak by k tomu mohlo dojít? Velice snadno. Od začátku do konce Bible hovoří o tom, že člověk je tvor hříšný. Rozumím tím sdělení o tom, že člověk je od narození tvorem sobeckým, egocentrickým – sebestředným, a egoistickým, nakloněný spíše k tomu bráti nežli dáti – druhému spíše brát nežli dávat. Vyjádřeno biblickou terminologií: člověk sám v sobě od narození nemá to, čemu Bible říká láska – typu agapé. Celý život je možno prožít bez lásky. A to je škoda. Bible říká, že existuje i opak: život je možno prožít v lásce. A to je něco, oč stojí za to usilovat. Dnešní test nám ukazuje, kudy vede nadějná cesta k tomuto cíli. Velikonoce nám to řeknou ještě zřetelněji.
„Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ (Římanum 8:38–39)
„Ať Hospodin ti žehná a chrání tě,
ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv,
ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.“ (Numeri 6:24–26)
Amen.
Jaro Křivohlavý