Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Řekne-li se dnes slovo „pravda“, většině zazní v uších helénské pojetí pravdy – to, co o pravdě učil Sokrates a Platon, případně to, co o ní říká logika či matematika. Tam je pravda chápána jako tvrzení odpovídající skutečnosti. A hledání pravdy tam znamená hledat to, co je skryto pod povrchem, co není jen zdání, ale skutečné poznání.
Nám zde ale jde o Ježíšův výrok a ten je zasazen do jiné souvislosti – do hebrejského myšlení o pravdě. A to je jiné, nežli helénské. Podle tohoto pojetí pravdy mohl Ježíš říci: „Já jsem ta cesta, pravda a život,“ (Jan 14,6) což by žádný logik říci nemohl. O tomto pojetí pravdy mohl říci Augustin: „Kdo se nenechá přemoci pravdou, bude přemožen omylem (přesněji: zlem).“ A Mistr Jan Hus o této pravdě mohl vyjádřit ono slavné: „Hledej pravdu…“ Co tedy máme hledat – a podle našeho textu co to je ta pravda, kterou přinesl Ježíš Kristus? V této snaze poznat, oč šlo a oč jde, je dobré podívat se na biblické učení o člověku, kde to vše začíná. Přesněji: začíná to tam, kde došlo ke zjištění, že člověk není „dobrý“, ale „zlý“, a že vedle lásky a milosti existuje i moc zla (v církevní terminologii: hříchu). Oč jde, to na vlastní kůži poznali u nás ti, kteří žili ve dvacátém století a zažili jak nacistické, tak komunistické pojetí „správného života“. Dnes se o tomto způsobu života učí tam, kde se hovoří o sobectví. To může být projevem lidské sebestřednosti a náročivosti. Sobectví je vnější (horizontální) projev hříchu, ale jeho nejvlastnější kořen tkví ještě hlouběji – ve vertikále. V tom, že si své „já“, svou svévoli, umisťujeme na vrchol svého hodnotového žebříčku a podle toho žijeme. Heslem to vyjádřil Erich Fromm: Jde nám více o to „mít, nežli být“. A to stojí v protikladu k biblickému pojetí lásky typu agape – k pojetí, kde na vrcholu hodnot je láska, kde tam není „já“ ani „my“ jako takový či jiný kolektiv, ani globalizované já, žádné mé či naše nároky, ale potřeby mého bližního. To můžeme vidět ve světle Ježíšova výroku: „Kdo by chtěl život svůj zachovat, ten jej ztratí.“ (Lk 17,33) A tomuto závěru („ten jej ztratí“) se jinak říká: obětovat se. Toto obětování má však zaslíbení: „Kdo by usiloval svůj život zachovat, ztratí jej, a kdo jej ztratí, zachová jej.“ (Lk 17,33) Je možno se domnívat, že to je to, co bylo míněno výrokem, který je textem našeho dnešního kázání – žít a prožít správný (pravdivý) život. O tom, jak má vypadat správný, pravdivý život, vydává Ježíš svědectví. A jak nám Ježíš vydal svědectví o pravdě? Nejen svými slovy, ale celým svým životem. Jeho život stojí v protikladu k životu, který je ovládán zlem. Proto může apoštol Jan říci: „V Ježíši se stala pravda,“ (J 1,17). Zřetelně to bylo vyjádřeno tím, co se stalo před jeho ukřižováním. Když si lid měl někoho vyvolit, komu by byl darován život, lid volal „Barabáše“ a Barabáš byl podle kralického znění lotr. Tak tu stojí proti sobě Ježíš a lotr – moc lásky a moc zla. Sebeobětování a chtivost. Nesobectví a sobectví. Ochota pomoci proti snaze druhému něco vzít. Tento protiklad je v bibli mnohokrát vyjádřen i jinak. Hovoří se na jedné straně o světle a na druhé straně o tmě. Jan 3,21 píše: „Kdo činí pravdu, přichází ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu.“ A ve světle se může v životě dobře orientovat – ve světle, kterým jako slunce na obloze září Ježíš Kristus. V jeho světle můžeme vidět, co to znamená dobrý život – život pravdivý. Každé slovo o něm by se nemělo chápat jen jako poučení, nýbrž jako slovo pozvání k tvůrčímu životu.
Hovoří-li evangelista Jan o Pánu Ježíši Kristu, řekne jednoznačně: „Pravda se stala v Ježíši Kristu.“ (J 1,17) Tuto pravdu můžeme vidět, podíváme-li se na Ježíšův život. Můžeme ji prožívat v jeho podobenstvích. Můžeme se s ní setkat, vžijeme-li se do příběhů, o nichž se v evangeliu píše. V pokušení Ježíše na poušti můžeme vidět, jak se pravda chová v situacích, kdy nás svádí zlo v přerůzné podobě. Vidíme zde, jak vypadá opravdový (pravdivý) život v setkání s lidmi, kteří stojí na nejnižším společenském stupni, i v setkání s přerůzně nemocnými lidmi. Obdobně je tomu tam, kde vidíme Ježíše jako obraz opravdového (pravdivého) života ve styku s ženou, která se dopustila nemanželského styku, a která zde slouží jako příklad odpuštění neodpustitelného hříchu. Evangelia nám poskytují obrazy o tom, jak vypadá tento pravdivý život tam, kde se setkává otec s marnotratným synem, zraněný pocestný s člověkem, který by mu mohl pomoci, jak se řeší situace, kdy pro něho je připravena léčka – jak tomu bylo tam, kde mu byla ukázána mince a měl říci „dát ji nebo nedat ji“ státu. Podobně vidíme tento opravdový život, jak se staví k představám o tom, zaujmout co nejvyšší místo v dané skupině učedníků, případně jak jedná s těmi, pro které předpis a zákon je více nežli láska. Vidíme i to, jak vypadá opravdový (pravdivý) život – jak ten, kdo takovým životem žije, dovede odpouštět v situaci, kdy nejbližší přítel třikrát po sobě zklame a zapře – jak tomu bylo v setkání Pána Ježíše s apoštolem Petrem atp.
O této životní pravdě – o pravém životě mohl napsat mistr Jan Hus v r. 1412 v Knize nazvané Výklad viery tato slova: „Protož, věrný křesťane, hledej pravdu slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti: neboť pravda tě vysvobodí od hříchu, od ďábla, od smrti duše a konečně od smrti věčné, jenž jest odloučení věčné od milosti Boží.“ (…) „Nemůže-li pravda býti projevena bez pohoršení, lépe je přijmouti pohoršení, nežli pustiti pravdu. Zlořečený je ten, kdo pro skývu chleba opustí tuto pravdu.“
A kde slyšíme z tohoto kázání evangelium? Připomíná nám to v bibli list k Židům, kde v 1,1 čteme: „Častokrát a rozličnými způsoby mluvíval někdy Bůh otcům skrze proroky, v těchto pak posledních dnech mluvil nám skrze Syna svého.“ A právě v tom je naše naděje, že naše hledání nebude marné. Hledáme odpověď na otázku „Jak žít?“ či „Co mám dělat, abych žil tak, jak bych žít mohl a měl?“ V životě Pána Ježíše Krista je nám dávána odpověď. Žijeme v naději, kterou vyjádřil Pán Ježíš slovy zapsanými v evangeliu Jana 8,32: „Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými.“ Amen.
„Buďtež tedy následovníci Boží, jakožto synové milí. Nebo i k tomu povoláni jste, jako i Kristus trpěl za nás, nám pozůstaviv příklad, abychom následovali šlépějí jeho.“ (Efezkým 5,1)
„Ať Hospodin ti žehná a chrání tě,
ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv,
ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.“ (Numeri 6,24)
Amen.
Jaro Křivohlavý