Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Z obsáhlého janovského oddílu Ježíšovy řeči na rozloučenou s učedníky jsme slyšeli jeho ujištění, že i když od nich odchází, zase k nim přijde. A učedníci v den jeho Nanebevstoupení, kdy „upřeně hleděli za ním, jak odchází“ (Skutky 1,10), slyšeli potvrzení jeho slov z úst andělů: „…znovu přijde tak, jak jste ho viděli odcházet.“ To je jistota, kterou si opakujeme při každém slavení jeho Večeře v Apoštolském vyznání víry, je to jeho slib, na který bychom dávno zapomněli, kdyby se nestalo Ježíšovo slovo: „Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl.“
Ježíš odchází ze zorného pole svých učedníků, ale není to bezútěšné loučení, protože Duch svatý jim připomíná jeho slovo: „Odcházím a přijdu k vám.“ My všichni máme krátkou paměť a jedna událost maže druhou. Ale ani po dvou tisíciletích Ježíšova slova neztratila sílu veliké naděje, že zase přijde. Nevíme kdy, protože to není naše věc, ale spolu s apoštolem Pavlem věříme: „Pán je blízko.“ Bez toho Přímluvce, který nám připomíná Ježíšova slova, by jeho evangelium bylo v dnešní době cizí a nesrozumitelné. Ale Duch svatý působí, aby bylo aktuelní a stále živé a my se mohli těšit na toho, který k nám přijde, jak slíbil.
Když se nás děti ptají, kde bydlí Pán Bůh, obvykle jim odpovíme, že v nebi. Ani v době vesmírných letů to není tak úplně špatná odpověď: vždyť se modlíme k svému Otci, který je v nebesích. Jistě musíme dodat, že to je Boží neviditelný svět, který člověk nikdy neprozkoumá. Ale v tomto janovském oddílu čteme ujištění, že Bůh může bydlet v člověku, který Ježíše miluje. Nejen citově, ale tím, že bere jeho slovo vážně ve svém životě. „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“ (Bible pro 21. století překládá: „a budeme žít s ním“). Bůh není nám vzdálen v nějaké nebeské říši a my nejsme sami se svým životem, ale milujeme-li Pána Ježíše Krista, pak žijeme s ním takříkajíc v jedné domácnosti. Otec, který je v nebesích, je zároveň v nejtěsnější blízkosti s těmi, kteří milují jeho Syna – i tato slova Páně nám připomíná Duch svatý jako jistotu a pravdu.
Apoštol Pavel psal svým přátelům ve Filipis, že jejich srdce i mysl bude chránit pokoj Boží, který převyšuje každé pomyšlení. Zřejmě tím chtěl naznačit, že je to skutečnost, která se nedá vymezit a definovat; tento pokoj si nedokážeme představit, když jsme sevřeni a plni úzkosti. Nemusí přinést pocit pohody a štěstí. Jeho působení je jiné: střežit naše nitro před útokem nepřítele, který nás ponouká k zoufalství či vzpouře proti Bohu. Ježíš tento pokoj odkázal svým učedníkům ne jako přání či pozdrav, který byl tak běžný jako náš „dobrý den“. „Pokoj svůj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí.“
Ježíš i nám dává svůj pokoj, který on sám má i v těch nejtěžších chvílích jeho života, kdy je tupen, vysmíván a ponižován. Je zakotven v jeho oddanosti Otci, jehož vůli plní až do smrti kříže. Jeho pokoj, který zanechává svým učedníkům, je ujištěním, že Bůh o nich ví a jsou v jeho milostivé péči, že i zlé věci jsou v Boží režii, která všemu dává svůj smysl. Protože při tomto loučení zůstávají tu nejen s nadějí, že zase přijde, ale také s jeho pokojem; nemají se chvět a třást.
Tak si to jejich Pán přeje, ale skutečnost je jiná. Ze strachu se mu rozprchnou, Petr jej ze strachu zapře, ze strachu před nepřáteli ještě v neděli večer mají zavřené dveře. Takoví jsme i my, třebaže Duch svatý nám připomíná Ježíšova slova o darovaném pokoji: třeseme se a chvějeme, protože to, čeho se bojíme, bereme vážněji než to, co nám řekl. „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo,“ – tak to zní k nám jako tiché obvinění naši malé víry a vlastně nelásky k Pánu Ježíši.
A proto se dovoláváme jeho slitování, když máme přijímat chléb a víno jeho stolu. Proto mu vyznáváme svou neschopnost žít v jeho pokoji, protože žijeme tolikrát jen ve svých obavách a starostech, které rozechvívají naše bázlivé srdce. A přece právě k bázlivým učedníkům, kteří slyšeli jeho slovo a nedovedli se na ně spolehnout, přišel Vzkříšený Pán s pozdravem pokoje. A to je naděje i pro nás.
Amen.