Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Milí přátelé,
Nedělní klid se ztrácí v uspěchané době. Doba, ve které žijeme, je plná spěchu a nervozity. Rostou životní nároky, přibývají požadavky. Kdo chce být úspěšný, být „in“, uspět v tvrdé konkurenci, ten nesmí nikde ztrácet čas. Představa, že by burzovní makléř nebo manažer velkého podniku mohl v neděli vypnout svůj počítač i svůj mobil, je směšná.
A proti tomu je tu slovo Desatera, slovo synagogy a církve: „Pamatuj na den sobotní, abys jej světil.“ Nechme teď stranou otázku, zda to má být šábes nebo neděle – den Páně. Podstatný je tu ten poměr šest ku jedné. Sedmý den patří odpočinku – ať už si to zdůvodníme nábožensky, nebo lékařsky či sociologicky, jako blahodárné opatření ve prospěch lidského těla či společnosti.
„V šesti dnech učinil Hospodin nebe a zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý.“ (Ex 20,8–11) To je jedno zdůvodnění, proč se má o šabatu zachovávat klid. Ale někdo by mohl namítnout, že my přece nemůžeme Pána Boha napodobovat. My přece neděláme nic tak významného, co by se dalo srovnat s výrobou nebe a země! Je tu však ještě jedno zdůvodnění: „Šest dnů budeš pracovat… Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera, ani tvůj otrok a tvá otrokyně, ani tvůj býk a tvůj osel, žádné tvé dobytče ani tvůj host… Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtud vyvedl.“ (Dt 5,12–15)
Podle prvního zdůvodnění je šabat Izraele napodobením šabatu Hospodinova – odpočinutí v sedmém dni stvoření nebe a země, řekli bychom zdůvodnění „kosmické“. A druhé zdůvodnění bychom mohli nazvat „historické“; odvolává se na událost bližší: exodus Izraele. Šabat je tu něčím víc, než odpočinutím od normální práce – je přímo vysvobozením Izraele z otrocké dřiny. A tento šabat Izraele – tj. vysvobození z egyptského otročení – není jen nápodobou, ale také vzorem pro všechny – nejen pro Izrael. Týká se také služebníků Izraelců, i těch, kdo jsou v Izraeli „hosty“, příchozími. Všichni mají zakusit aspoň jednou za týden, jak veliké vysvobození vykonal Hospodin v Izraeli.
Slova, která jsme slyšeli, jsou Izraeli drahá a vzácná, jsou pro něj samozřejmostí. A porušování tohoto příkazu bylo a stále je závažným přestupkem. V Ježíšově době někteří Židé – příslušníci kumránské sekty – šli až do takových krajností, že odmítali v sobotu téměř hnout prstem. V jejich spisech, které se dochovaly, čteme například takové věty, nad kterými nám zůstává rozum stát: „Ve vlastním domě se nesmí zvednout kámen nebo kus hlíny. Pečovatel nesmí o sobotě nosit na rukou kojence. Nikdo nesmí o sobotě rozzlobit svého služebníka nebo děvečku… Spadne-li dobytek do studny nebo do jámy, nesmí být v sobotu vytažen. Nikdo nesmí strávit sobotu v místě blízkém pohanům.“ (Damašský spis XI,9–17)
Ale abychom Židům nekřivdili – co jsme tu slyšeli, je opravdu extrémní pozice malé, odhodlané skupiny žijící o samotě, v kumránské izolaci. Není to pozice farizeů, jak se často soudí podle některých míst v Novém zákoně (například právě v naší dvanácté kapitole Matoušova evangelia: Mt 12,11–12). Pro farizeje bylo typické spíše to, že o jednotlivých případech donekonečna diskutovali a hledali nějaké řešení, jak smířit tyto kruté požadavky s realitou normálního života. Farizeové nakonec dospěli ke konsensu, že v situaci ohrožení života lze pravidla šabatu porušit – například se smí „…ohřát voda, kterou potřebuje nemocný, ať už k pití nebo ke koupeli,“ a podobně (Talmud, Jómá 84b).
Anebo zde byla jiná výjimka – chrámové pravidlo, o kterém čteme přímo v evangeliu: „…kněží službou v chrámě porušují sobotu, a přece jsou bez viny,“ (Nu 28,9–10 – Mt 12,5). V sobotu se tedy smí pracovat, nejen když je ohrožen lidský život, ale také když to vyžaduje chrámový provoz – liturgie chvály a obětí po staletí přinášených Hospodinu v Šalomounově chrámu.
Jenže Ježíšovi učedníci – to samozřejmě nebyli ani lékaři, ani kněží. A to byl asi důvod, proč padli farizeům do rány. Lékaře nebo kněze by nechali na pokoji – ale co tady s tou „sebrankou“? S těmi nevzdělanými galilejskými rybáři? Takovým se nesmí nic odpustit, takoví si nesmí ani sáhnout do obilí pro pár zrnek k snědku.
A právě tenhle přístup – to je to, co Ježíšovi nejvíc vadí. Ježíš neruší šabat, kdepak, on přece nepřišel zákon zrušit, ale naplnit (Mt 5,17). Kvůli těm pár zrnkům by se jistě nehádal, však ani o život tady nešlo, i když Matouš tu říká, že učedníci „měli hlad“ – ovšem ve starší, Markově zprávě o tomto incidentu se o „hladu“ nemluví. Ale to, že zákon platí pro někoho víc, a pro někoho míň – že ti vzdělaní, chytří a mocní se z něho mohou vykroutit – tak to je malér, to je zlé, to je znamení úpadku celé židovské společnosti. Proti tomu se Ježíš ozývá s velikým důrazem – a když se pořádně podíváme do textu, vidíme, že si bere na pomoc nejsilnější autority. A přitom mu ani nejde tolik o pravidla, ale o lidi; žádné pravidlo přece nemůže existovat v absolutní podobě, bez ohledu na ty, v jejichž prospěch bylo vymyšleno.
Vždyť v případě krajní nouze se smí lecjaké pravidlo porušit – nejen pravidlo šabatu, ale třeba i pravidlo posvátných chlebů, které nesmí jíst nikdo, jen kněží. Král David i se svými průvodci vešli do Božího chrámu a jedli tyto chleby – a vy byste to chtěli zakázat těmto Izraelcům, kteří si berou pár zrnek obilí přímo z pole? Vždyť tady je víc než chrám, i tady to pole a všechno kolem stvořil tentýž Hospodin. A také kněží, jak jsme už slyšeli, mohou některá pravidla porušovat, když slouží v chrámě, nebo když pomáhají Božímu pomazanému v nouzi – Davidovi na jeho útěku před Saulem (srv. 1S 21,1–10). A do třetice Ježíš cituje z Písma slovo prorocké – slovo proroka Ozeáše: „milosrdenství chci, a ne oběť!“ (Oz 6,6)
A řeknu rovnou – tenhle argument je argumentem nejmocnějším. Co se týče těch prvních dvou argumentů – toho královského a kněžského – tam je to jiné. Ohledně Davida, dalo by se jistě opáčit, že přece tahle „cháska“ Galilejských nemá nic společného se slavným králem minulosti – to teprve po mnoha letech přijdou nějací křesťané a evangelisté s takovým nápadem, že vlastně Ježíš je také potomkem tohoto krále Davida. Ale farizeové, kteří mluví přímo s Ježíšem, o tom samozřejmě ještě nic netuší. A stejně tak argument ohledně kněží – nikdo si přece nesplete rybáře a celníka s kněžími slovutného chrámu – a opět až po mnoha letech přijdou křesťané s takovým nápadem, že vlastně všichni věřící jsou kameny ve stavbě duchovního chrámu Hospodinova!
Ale s tím Ozeášem, to ťalo do živého. Milosrdenství chci, ne oběť! Jen trochu soucitu kdybyste měli, volá Ježíš, tak jako Ozeáš a mnoho dalších proroků. Všechny ty vaše rituály a předpisy, vzdělání i liturgicky bezvadné úkony, to všechno přece pomine! Sekera je přiložena ke kořeni, slovy Ježíšova předchůdce, Jana Křtitele, a všechno zbytečné shoří jako plevy. Co obstojí před Hospodinem, před tím Bohem, který se slitoval nad hrstkou bezvýznamných hebrejských otroků? Jedině ten, kdo je sám schopen soucitu a slitování! – zatímco armáda nemilosrdného faraóna se utopila v Rudém moři.
Král, kněz a prorok – to jsou tři figury, tři typy zděděné ze Starého zákona, ve kterých raná církev rozeznávala samotného Krista: Ježíše syna Davidova, Mesiáše nejvyššího velekněze, a hlasatele Božího království – proroka, který v duchu Jana Křtitele ohlašuje příchod dne Páně.
Ale všechny ty figury a typy, všechna ta učenost a spjatost se zvěstí Starého zákona, ať už s Davidem nebo s Mojžíšem nebo se všemi kněžími jeruzalémského chrámu, to všechno by bylo jen učené smetí, kdyby nebylo toho podstatného: že se Ježíš zastal svých učedníků, těch prostých a nevzdělaných, kteří se za ním vydali. To kvůli nim přišel na svět, kvůli těm posledním a maličkým, a kvůli nim se vždycky nejvíc rozčílil, když se potkal s bezprávím a křivdou: kdo by těmto maličkým ubližoval, připravuje si hrozný osud – je to jako by skončil ve vodě a na krku měl přivázaný mlýnský kámen – stejně jako ti egyptští žoldnéři v Rudém moři. Protože kvůli těm maličkým stvořil Bůh tento svět, kvůli nim poslal deset ran na Egypt, a kvůli nim ustanovil šabat, aby se vždycky a všude pamatovalo na jejich vysvobození. „Z úst nemluvňátek a těch, jenž prsí požívají, mocně dokazuješ síly kvůli svým nepřátelům, abys přítrž učinil nepřátelům a těm, kdo zamýšlejí zlo. … Co je člověk, že jsi naň pamětliv, a syn člověka, že jej navštěvuješ?“ (Ž 8,3 a 5)
Kdo je oním Synem člověka? Na otázku žalmistovu odpovídá evangelium: oním Synem člověka je Ježíš Kristus, který na sebe vzal naše člověčenství, vzal na sebe hroznou smrt kříže. On je pánem soboty a pánem nad sobotou. Jeho milosrdenství je trumfové eso, kterým končí každá hra, a které když se vynese, přebije všechno, a z našich plánů a ekonomických harmonogramů bude hromada papíru ke spálení. A kdo jsou ta nemluvňátka, na jejichž chvále Hospodinu tolik záleží? Kdo je tím člověkem, na něhož Bůh neustále pamatuje? Kdo jsou ti, ve kterých má Otec zalíbení? Kterým Pán nebes i země ukázal věci, které skryl před moudrými a rozumnými? (Mt 11,25–26) To jsou ti, na které zapomínáme my dospělí, my úspěšní a sebevědomí. Ti, kterým se ubližuje ve společnostech s vyspělou civilizací a kulturou, s ušlechtilým náboženstvím a pozoruhodnou historií. Hebrejci ve starověkém Egyptě, Tibeťané v Číně, indiáni v Jižní Americe, ale také Vietnamci či Mongolové, kteří žijí u nás. Hospodin je přítelem všech maličkých, mocným zastáncem všech ukřivděných.
„Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.“
Amen.
Jan A. Dus