Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
První slovo Písma svatého z proroka Izaiáše, které jsme dnes slyšeli, bylo pozvání. Pozvání z těch nejvyšších míst: Bůh sám zve žíznivé k vodám a hladové k připravenému jídlu, které je zdarma: „Poslechněte mě a jezte, co je dobré.“ A pozváním začíná i dnešní text Lukášova evangelia, Ježíšovo podobenství o veliké hostině: „Jeden člověk chystal velikou večeři a pozval mnoho lidí.“ Musel do toho dát hodně práce, sil i finančních prostředků. A není žádný troškař: připravuje tu slavnostní tabuli pro mnoho hostů.
Ale ti, kteří byli pozváni – v tehdejší době se zvalo dokonce několikrát – nemají zájem. Každý má nějaký důvod, aby se zdvořile omluvil. Prostě se mu tam nechce: jeden se musí podívat na pole, které koupil, druhý musí vyzkoušet tažný dobytek, který získal. A třetímu se to nehodí, protože se oženil a je rád doma. Možná jindy, ale ted“ nemám čas, teď mám něco důležitějšího. „Prosím Tě, přijmi mou omluvu.“
Jenže to není obyčejná hostina: zve k ní sám Bůh. Je to jedinečná příležitost, která se nebude opakovat. Však tím končí celé podobenství: „Nikdo z těch mužů, kteří byli pozváni neokusí mé večeře.“ Žádné omluvy se nepřijímají, protože jsou to jen vytáčky, které toho zvoucího jen urážejí. Proto tady čteme, že se rozhněval. Když člověk nechce to, co mu dává Bůh, bude mít jen to, co si získá sám, čím si snad udělá na chvíli radost, ale co nepřinese vnitřní pokoj. Už naši předkové věděli, že bez Božího požehnání marné naše namáhání – i na tom poli či v manželství; ostatně rodina a její zájmy mohou v člověku udusit zájem o Boží království.
Odmítnutí Boží lásky, která zve: „Pojďte, vše už je připraveno,“ viděl Ježíš právě u tehdejších představitelů židovské zbožnosti. Evangelium, radostná zvěst, kterou Ježíš zvěstuje, byla přece určena především pro Izrael. Tento vyvolený lid Pán Bůh zval k sobě nejen ústy proroka Izaiáše („Nakloňte ucho a pojďte ke mně, slyšte a budete živi,“), ale ještě zřetelněji ústy svého Syna, který volá: „Pojďte ke mně všichni, kdo jste unaveni a obtíženi břemeny a já vám dám odpočinout!“ Ale ten pozvání nepřijal stejně jako ti tři, kteří měli jiné zájmy. A proto k hostině jsou pozváni ti, jež by něco takového ani ve snu nenapadlo: vždyť si nemohou koupit takříkajíc ani rohlík, natož pole či dobytčí spřežení. Jsou to ti nejubožejší: „Přiveď sem chudé, zmrzačené, slepé a chromé.“ Ti budou hosty, pro ně je všechno připraveno v Božím království. Když duchovní elita Izraele odmítla Boží pozvání, Bůh otevřel svůj dům těm, kdo s ním neměli žádný kontakt, kdo žili jako pohané. Z někdejších pohanů, kteří jsou pokřtěni, Bůh tvoří svůj nový lid, Kristovu církev. Ti, kteří měli sedět na hostině, se omluvili, ti druzí, my sami, ubožáci po všech stránkách by si tam vůbec netroufli vejít, kdyby Duch svatý jim k tomu nedodával odvahu.
Do společenství Boží lásky, kterým má být církev, vstupujeme dobrovolně a na základě osobního vyznání víry, ale zároveň se tu naplňuje něco z toho, co říká v podobenství pán svému služebníku: „Vyjdi za lidmi na cesty a k ohradám a přinuť je, ať přijdou, aby se můj dům naplnil.“ Bez toho laskavého nutkání a přesvědčování Ducha svatého, že Bůh opravdu o nás stojí, že všechno připravil i pro nás, bychom asi zůstali venku. Ale právě ten Duch – tak to říká apoštol Pavel – nám dosvědčuje, že jsme děti Boží, že prostě tam u Božího stolu máme své místo.
Žádné celebrity, jen chudí, zmrzačení, slepí a chromí – jen takové hosty má Bůh, jen takové zve k sobě. A každá večeře Páně, která předjímá tu velikou večeři v Božím království, to potvrzuje; nemáme nic a všechno dostáváme.
Amen.