Sbor Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku
Těmito slovy končí Pavel svůj dopis do efezského sboru. Právě na závěr je třeba připomenout to podstatné a nejdůležitější: že totiž slabí lidé mohou žít z Boží síly. Tu potřebují křesťané stále, protože ať chtějí nebo ne, vedou zápas. Všichni víme, jak je náročné vést boj se svou povahou a svými špatnými sklony či s nějakou závislostí. Bojovat s tím je těžké, ale přesto se tu dá použít vlastní síla; mnohdy záleží na pevné vůli či na správné motivaci a pomoci druhých.
Ale apoštol Pavel mluví o boji mnohem těžším, protože protivník není vidět a silou, kterou budeme hledat v sobě, tady nic nepořídíme. „Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla.“ Možná, že se nám to zdá až příliš dobově podmíněné; dnes, v době technického rozvoje se přece nedá „věřit na duchy“, protože všechno lze rozumně vysvětlit. Ale – žel – tak jednoduché to není: ani odbornici se neshodnou na vzniku současné světové hospodářské krize, jež nás všechny ohrožuje. A ještě obtížněji se vysvětluje ta strašná nakažlivost zla, které zničilo šest milionů Židů v plynových komorách.
I kdybychom užili jiné výrazy, než apoštol Pavel, neviditelný a nevysvětlitelný protivník člověka není výmysl dávných dob. Už tím, že vyznáváme Krista Ježíše jako svého Pána, jsme hodili rukavici tomu, který sám chce mít na světě poslední slovo: však Ježíš sám mu dává označení „Kníže světa tohoto“. Když jsme dali svou poslední důvěru Kristu, jemuž je dána všechna moc na nebi i na zemi, udělali jsme si pořádného nepřítele. Třebaže máme rádi klid a mír, už samou vírou v Pána Ježíše jsme zataženi do konfliktu. V tomto boji můžeme obstát jen tehdy, hledáme-li svou sílu jinde než v sobě, totiž u Pána a máme-li Boží výzbroj, do níž patří – kromě jiného – štít víry a meč Božího slova.
Ale náš vrcholný starozákonní oddíl z příběhů Jákobových nám ukazuje ještě jinou podobu duchovního boje. Není to boj s mocí zla, ale boj s Bohem. Když praotec bojuje u potoka Jabok s tím, jemuž nevidí do tváře, protože je tma, slyší tajemná slova: „Jako kníže jsi zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls.“ Jak může stvoření zápasit se svým Stvořitelem, člověk s Bohem? Jen pomyslet na to je šílenství.
Bojovat se sebou, se špatností v sobě, to ještě jde. Dokonce tento zápas pokládají někteří muslimští teologové za podstatu svaté války, džihádu. V jejich pochopeni nejde o to, vrhnout se na nepřátele a zabít je, ale postavit se proti sobě samému. Je to moudré poznání: největším protivníkem není ten druhý, ale já sám.
Bojovat v síle Páně v Boží zbroji proti všemu, co ovládá tento věk tmy (a je toho dnes asi o hodně víc, než si apoštol dovedl představit) je ještě náročnější. Ale toto bojování proti pokušeni zvenčí je nezbytné, chceme-li zachovat věrnost svému Pánu. Možná, že to znamená také nenechat si vnutit způsob myšlení a jednání, který jde proti evangeliu.
Ale ten třetí druh boje, kdy člověk zápasí s Bohem jako Jákob, je vůbec nejtěžší. Apoštol sice o něm v našem textu výslovně nemluví, ale vybízí k modlitbě „v každý čas“, tedy stále a vytrvale. Taková modlitba je stálé tlučení na dveře Boží lásky, které zůstávají zavřeny. Ale ten jákobovský zápas je právě v tom, že člověk tluče dál, znovu a pořád v jistotě, že nakonec se naplní slovo Páně: „Tlučte a bude vám otevřeno.“ Víra se drží Božího slova a nevzdá to, bojuje s Bohem právě tím slovem, které On řekl a nemůže je popřít. A Bůh chce od nás takovou víru, která se nedá odradit ani tím, že nic se neděje a naopak všechno mluví proti. On nedává své požehnání těm, kteří se ho nedrží tak pevně jako Jákob; ten jej nepustil, ani když soupeř – Bůh sám – jej dokonce zranil, bolestivě a těžce. Ale ta trvalá modlitba, kdy bereme Pána Boha vážně v jeho milosti a slitování, kdy s ním zápasíme – třeba o své děti, o záchranu světa, kdy mu doslova nedáme pokoj, to je ten boj s Bohem, boj jeho zbraněmi, které nám dává. „Vezměte meč Ducha, jímž je slovo Boží.“ Víra, která se drží Božího slova, drží se samého Boha a jako Jákob může říct: „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.“ Apoštol Pavel vybízí k modlitbě v každý čas a také k vytrvalé přímluvě „za všechny bratry i za mne“. Je ve vězení a čekali bychom že dodá: proste za mne, abych se dostal na svobodu. Ale on myslí ne na sebe, ale na úkol, který mu byl svěřen: „aby mi bylo dáno pravé slovo, kdykoli promluvím.“
Pravé, přiléhavé a přesvědčivé slovo nemá v zásobě vzdor svému vzdělání a zkušenostem, nemůže je sypat z rukávu, musí je dostat, a to na přímluvu svých spolubratří. Má prázdné ruce, které jen Kristus sám může naplnit svou mocí. „Tak budu moci směle oznamovat tajemství evangelia.“
Dodnes tomu není jinak. Kázání evangelia není věc jednoho člověka na kazatelně, to zvěstování Božího zachraňujícího slova je věcí celé církve, našich modliteb a přímluv. Spisovatel Friedrich Dürrenmat v jedné své novele připomíná: „Modli se křesťane, Bůh vyslýchá jen bojovné modlitby!“ Bez těchto bojovných a vytrvalých přímluv, aby Pán Bůh naplnil svá zaslíbení, bez této pomoci celého společenství umdlí a znaví se každý kazatel. To je naše společná zodpovědnost, aby znělo pravé slovo, nefalšované evangelium, aby Boží slovo nebylo hrachem, který se odrazí od tvrdého lidského srdce, ale aby bylo dobrým semenem, jež v něm naopak vzklíčí k slávě Boží.
Ani apoštol Pavel, ani my dnes nemáme Boží slovo na skladě. Bůh nás vede k víře, která nemá žádné zásoby, ale očekává a vyprošuje si Boží slovo. A nám všem, kteří nedokážeme bojovat ani se sebou, ani s pokušením, ani s Bohem, kteří umíme své bratry spíš pomlouvat než se za ně přimlouvat, nám zní ujištění o Boží milosti. Ta se neváže na to, jak jsme byli v duchovním boji úspěšní, ale jen na náš vztah k Pánu Ježíši: „Milost všem, kdo nepomíjející láskou milují našeho Pána Ježíše Krista.“
Amen.